Ondřej Roubík: Temné noci duše

V obrazech a kresbách Ondřeje Roubíka se objevují dva významné aspekty, které činí jeho tvorbu autorsky svébytnou, přitažlivou a originální. Prvním je inklinace k tradičním malířským postupům vyznačujícím se jakousi vědomou archaičností a sklonem k historismům romantického, symbolistního a realistického ražení, ale i k poučení manýrismem. Jistotu kresebného rozvrhu vhodně doplňuje stažená, psychologizující, zpravidla temnější barevnost a splývavý malířský rukopis. Druhým aspektem je koncentrace na podobiznu a portrét; na figuru/-ry v prostředí, které spoluvytváří její/-jich psychologickou auru. Rámce pro portrétovaného nebývají nijak výpravné, právě naopak. Autor si často vystačí se skromným komparsem (cesta, mrak, předmět, zeď, obzor, okno, květina, kanape, hračka ad.), který ale funguje jako podprahový spínač pro různě se vyvíjející asociace. Někde autor záměrně poruší tíživost realismu s jeho dusivou prozaičností (Muž, 2009), když do obrazové situace vloží metafyzickou nepatřičnost, jako vznášející se figuru (Brighton, 2012), nimbus (Velký den, 2013) nebo měřítkovou přesmyčku (Beran, 2009; Totalismus, 2009). U Roubíka si přes popisnou formu jeho obrazů nikdy nemůžeme být zcela jisti, kam nás jejich autor prostřednictvím vizuality a narace vlastně vtahuje.

Výstava nazvaná Temné noci duše je volně inspirovaná textem autorovy oblíbené stejnojmenné knihy amerického psychologa a psychoterapeuta Thomase Moora, jejíž podtitul zní Průvodce na cestě těžkými životními zkouškami. Přes klinické pojmosloví
a terapeutickou zaměřenost publikace lze jít v rovině východisek zpět, před exaktní profesní disciplínu s její aplikovatelnou klinickou praxí a ocitnout se v prostředí přívětivějším, ve výrazovém světě poezie a básnictví. Autor knihy se totiž odkazuje k slavné básni Temná noc (Noche oscura del alma) španělského křesťanského mystika Jana od Kříže pocházející
z 16. století. Oč se jedná?

Ondřej Roubík vytvořil soubor obrazů, v nichž tematizuje stav určitého psychického vykolejení. Jedná se o intenzivní situaci vnitřního prožívání, která má své příčiny, průběh (trajektorii) a výsledky. Zatímco věda diagnostikuje a předkládá pro pacienta řešení, umělec vytváří obrazový svět, který na toto podráždění reaguje proměnou imaginace. Společnou podmnožinou, jak to dokazuje také odkaz psychoterapeuta na básnické dílo, je totalita konkrétní rozporné situace, kterou lze číst metaforicky jako křižovatku na cestě, potažmo stav rozhodování se ve chvíli krize. Postavy, které Roubík zobrazuje, mají cosi společného. Procházejí „krizí“. Zatímco dřívější autorovy podobizny se zaměřovaly na psychologii jedince, nyní je postup odlišný. Pozornost je koncentrována na abstrahovaný pocit, jehož jsou lidé nedobrovolnými hostiteli. Z jedinců se stávají matrice, v nichž jsou otiskovány atributy
a symboly spojené s překonáváním úzkosti. Temná noc Jana od Kříže promlouvá především
o „temnotě“ a „zatemnění mysli“, stejně jako o možnostech, jak tuto temnotu proměnit prostřednictvím imaginace v novou kvalitu a tím se emancipovat od úzkosti vyvolávající temnotu. Odtud by se dala vést další historická spojnice zpět k duchovním cvičením (exercicie), které inicioval Ignác z Loyoly, zakladatel řádu jezuitů. A právě studium jezuitské koleje Jan od Kříže před vstupem do karmelitánského řádu absolvoval.

Je to osvobozující role imaginace, která je schopna transformovat negativní zkušenost v novou kvalitu. Bere si z úzkosti pouze ty impulzy, které lze zobecnit do roviny, v níž by se subjektivní zkušenosti mohly přetvářet ve srozumitelný stav sdílení, v zakládající dialogickou platformu, v místo a prostor, byť imaginativní, kde se budou potkávat různé bytosti sdílející shodné nebo blízké pocity. Temnota se tak může jevit jako intenzivní „prožití rozpornosti“, jako totalizace, z níž vedou dvě hlavní cesty. Jedna k jejímu překonání a druhá, jež by se dala přirovnat k poeovskému pádu do malströmu. První pozdvihuje člověka v jeho duchovním rozvoji, druhá z něho činí oběť špatné nekonečnosti. Vnitřní drama proměny se na povrchu může jevit nevinně, například jako stav permanentního zasnění. Někdy je těžké rozlišovat. Zákruty a labyrinty lidské duše jsou nevyzpytatelné. A právě tuto nejistotu zpřítomňují Roubíkovy nové obrazy.

Petr Vaňous