Ondřej Filípek – Diagnóza

Deformace lidské postavy se ve výrazovém prostoru současného umění jeví jako naprosto samozřejmá. Nová figurace široce rozprostřela výpovědní možnosti řady specifických forem reflektujících vážné existenciální obsahy, jako například tělesného fragmentu, takže dnes již nikdo neočekává obraz harmonické celistvosti existence. Hodnota krásy byla upozaděna, výraznou přesvědčivost nabyl apel na pravdivost vyjádření. „Snažím se ukazovat deformaci lidství a úpadek v postindustriální době,“ zmiňuje Ondřej Filípek v roce 2021 v jednom z rozhovorů a v jeho pracích i v současné době najdeme řadu charakteristických znaků vyřčené nezpochybnitelně dokazujících.

Svými sochařskými výpověďmi se pohybuje v širokém rozpětí vymezeném komplexností instalace vytvářející prostředí a jednotlivou sochou na podstavci. Často zachází s možnostmi prolnutí industriální a organické formy, s rozhraním mezi subjektem a objektem. Pracuje s metaforou znehybnění živé lidské síly, s torzovitostí tělesných tvarů, jejichž hmotná nepřítomnost ale neznamená jejich významovou neexistenci. Někdy ruší i lidskou tvář, tlumí individuální výraz, transformuje jej do gesta, výmluvného tvaru. Introvertní uzavřenost výrazu diváka magicky přitahuje, ten se pokouší nahlédnout do nitra psychiky, s obavou, neboť tuší dost neutěšený prostor.

V posledních letech Ondřej Filípek opakovaně pracoval s výrazovými možnostmi voskové vrstvy pokrývající sádrový základ, čímž docílil specifického výrazu – tvary navozují dojem zvláštní měkkosti, která je ale podivně bezživotná, postavy ponechává v pasivní statičnosti. Dřívější materiálovou obnaženost zastřel, proměnil výrazovou expresi. Transformovaná fyziognomie postav často vypovídá o psychické spoutanosti, nemohoucnosti, unylosti, sklíčenosti. Voskový povrch by mohl lákat k doteku, neživotný chlad výrazu ale vzbuzuje pochyby. Sochy evidentně poukazují k hraničnímu momentu neutěšené situace stavu člověka, společnosti, lidství obecně. Můžeme je vnímat jako podnět k vědomému procitnutí do prostoru hodnot spojených se smysluplným existováním v celku společnosti.

Ondřej Filípek má za sebou řadu výrazných samostatných výstav, jako velmi podnětné se ale zpětně jeví i instalace dialogického charakteru. Každá z nich totiž vždy zviditelní konkrétní rovinu z obsažného, kompaktně přesvědčivého celku. Ve společné výstavě s Jakubem Janovským zazněl základní existenciální obsah, vnější forma tlumené exprese umocnila působení kumulované tenze. Dialog s malbami Kateřiny Ondruškové akcentoval expresivitu. V site-specific prostorové sestavě Ondřej Filípek použil výrazovou sílu červené barvy a prostřednictvím několika objektových intervencí rušil hranice definované viditelnou architekturou. Ve společné výstavě se Stellou Geppert posílil u svých soch charakter tělesnosti. Dialog s Ivanem Pinkavou zvýraznil moment zvláštní kloubenosti, hybridnosti, neorganické skladebnosti celku. A ve společném prostoru vytvořeném s Jindřiškou Jabůrkovou se objevila jakási obecná organičnost, nejen skrze voskové pokrytí soch, ale prostupující i svět zdánlivě neživý.

Z prací Ondřeje Filípka čteme vážnou výpověď. Vyjadřují konfrontaci s realitou světa. Poukazují na místa, která je možné začít prokrvovat, oživovat, obnovovat, zprovozňovat. A naše sledování takových prací může být pomyslným testem. Zda veškeré předkládané tvarové stavy, s životem téměř nekompatibilní, budeme chápat jako normu, nebo zda si připustíme možnost přiblížení se vědomému lidství. Zda budeme monotónně pokračovat v určování diagnózy okolí, nebo zda začneme mapovat a rozkrývat diagnózu vlastní. 

kurátorka: Iva Mladičová