Odvrácená tvář humoru: groteska, nadsázka a ironie v českém umění 2. poloviny 20. století ze sbírek GMU

Touha po vyjádření nesouhlasu je jednou ze základních vlastností každé myslící bytosti, která s jeho formou nakládá dle svého osobnostního kreditu. Jednou z forem takového nesouhlasu bývá často humor a dvojsmyslné vyjadřování, které jde ruku v ruce s „oficiálním“ proudem a stává se tak jeho „ďáblovým advokátem“. Za matoucí maskou humoru se často skrývá mravokárný podtext a snaha poukázat na falešné výklady hlavních bodů všeobecného společenského morálního kodexu.

V druhé polovině 19. století se rozšířila karikatura s groteskními prvky také v českém prostředí, a to zejména s rozvojem novinářské a časopisecké praxe (Humoristické listy, zal. r. 1959). Zdárně se rozvíjela také ve století následujícím jako důkaz názorové opozice či v soukromých kruzích jako projev bodrého přátelství či naopak nevraživosti. Zcela specifické podoby nabyl tento svébytný výtvarný projev v druhé polovině 20. století, zejména pak v rozmezí 60. a 80. let, kdy se výtvarní umělci přiklánějí více než kdy jindy ke kritice společenských poměrů v Československu pomocí absurdního, ironického a groteskního humoru. Bizarní a ironická nadsázka slouží často jen jako závoj halící pocity úzkosti, strachu a vnitřního neklidu, útočící na vnímavé osobnosti vně i uvnitř. S groteskou jsou spjati zejména umělci tzv. nové figurace, jako například někteří členové skupin Šmidrové a Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, Jaroslav Vožniak či Naděžda Plíšková). Groteskní prvky můžeme víceméně spatřovat také v díle výrazných solitérů – Zbyška Siona, Jiřího Sopka, Jiřího Anderleho, Hany Purkrábkové, Karla Pauzera, či méně exponovaných autorů (např. Jaroslava Pešicová, František Štorek či Václav Benda). Cílem roudnické výstavy je zrevidování, prezentace a zasazení výrazných uměleckých děl těchto výrazných osobností, jež jsou z velké části skryta v depozitáři roudnické galerie, do kontextu fenoménu, který si v českém výtvarném umění druhé poloviny 20. století vydobyl svou nezaměnitelnou pozici. Hlavní část bude tvořit výběr z kresebných či grafických prací na papíře, která budou doplněna několika obrazy a menšími plastikami.