ODCHOD! – Karel Cudlín a Vojta Dukát

“ODCHOD!” Karla Cudlína a Vojty Dukáta se otevírá u 30. výročí odchodu posledního sovětského vojáka z někdejší ČSSR, které připadá právě na letošní červen. Výstava je komponována z dosud nezveřejněných barevných fotografií z diapozitivů Karla Cudlína z let 1990-91. Bezmála 45 fotografií nemapuje pouze odcházející vojáky, ale především to, co zůstalo po nich. Fotografie doplní exkluzivní projekce krátkého filmu Vojty Dukáta, který spolu s Karlem Cudlínem natáčel poslední dny sovětských vojáků před jejich odsunem.

Pokud jste chtěli vědět, jak vypadá dědictví totality, jste na správném místě. Když vojenské jednotky armád Varšavské smlouvy vstoupily v srpnu 1968 násilně na území Československa, málokdo si asi dokázal přestavit, že jejich přítomnost, deklarovaná jako dočasná, pokryje dětství, dospívání a počátek středního věku jedné generace. Sovětská armáda, tedy armáda agresivního státu, jehož jediným argumentem v zahraniční politice byl tank, obsadila řadu vojenských objektů po celé zemi a zavedla tam svoje pořádky. A nejen tam. Zavedla svoje pořádky v celém Československu. Českoslovenští komunisté v tichosti zahodili obrodný proces, objali okupanty a začali utahovat společenské šrouby. Komunistická strana opřela svou moc o ruské tanky, jejichž dopravní nehody nikdo nevyšetřoval. Vojenské objekty užívané okupanty, často historicky cenné budovy, byly devastovány. Všeobecná devastace byla navíc přemalovávána pitoreskními výjevy ze života vojáků nebo zvěstovatelů lepších zítřků a rudého království proletariátu. “Když okupační armáda konečně odešla, našli jsme za ploty a drátěnými zátarasy otisk sovětské reality.” Otisk neúcty k čemukoliv, od krajiny po lidský život. Zem byla pokryta střepy sovětské touhy po imperiální slávě, ze které zbyly jen nečitelné vzkazy a Leninové s rozbitou hlavou. Zem byla nasáklá naftou, provozními kapalinami stíhaček a tanků, ale také sovětskou přítomností. Odsun sovětských vojsk byl nutným a zásadním krokem, ale dodnes se ukazuje, že zem v kasárnách a na letištích, kde panovala Ruská imperiální říše, je stále nasáklá neúctou, přesvědčením, že okno je jednodušší zalepit novinami než znovu zasklít, přesvědčením, že rodící ovocný strom je rychlejší porazit než očesat. Ten největší nepořádek se nám uklidit podařilo, ale s nasáklou zemí se budeme vyrovnávat ještě dlouho. Budeme se vyrovnávat s faktem, že naši vlast devastovaly dlouhá desetiletí jednotky armády cizího státu, které se chovaly jako na dobytém území. Především se ale budeme vyrovnávat s tím, že řadě z nás to vlastně nevadilo, protože se to odehrálo za zdí, a s tím, že pro některé z nás byla přítomnost okupantů požehnáním. 

Jiří Padevět