O STROMECH A VĚCECH

“Paní Tugendhatová vzpomínala, že to bylo její nejoblíbenější místo k posezení nad šálkem čaje a že i za pošmourného dne zde mohla cítit dotek slunce,” říká průvodkyně stojící vedle prosvícené stěny z bílého skla, která společně s částí makasarového oblouku a pochromovaným sloupem stavební konstrukce tvoří kompozici pro čtyři trubkové židle Brno potažené bílým pergamenem a stolek s kruhovou skleněnou deskou Barcelona. Oproti vrcholné utopii moderny bere Pavel Sterec pojem druhá příroda doslovně – následná příroda zmanipulovaná člověkem. Stejně jako účastníci dětského tábora v Hitlerově lese, který je dnes HIT-em, ani my nakonec vlastně vůbec netušíme, co se za žehličkou Morphy Richards z videa skupiny Buried Alive Group vlastně skrývá.

Věci nikdy nejsou jen bezvládnými předměty, mrtvými skořápkami nebo pasivními položkami určenými k likvidaci jejich odškrtnutím. Jsou to spíše shluky touhy, přání a intenzit stejně jako předmět dohledu mocenských vztahů. Ať již je to plánované opotřebení žárovky, prvního produktu s dopředu úmyslně omezenou životností, nebo vědecký vynález stroje, který fakticky umožňuje obejít náboženské přikázání sobotního klidu, věc je vždy hmotou veskrze ideologickou.

Věci však mají i schopnost, která se vyvléká možnosti je úplně vylíčit pouhým rozumem, ale je spíše jakousi jejich vlastní silou, temnou, mystickou, bez duše, ale živoucí.

Je to tak právě jen objekt, který může zničit samotnou koncepci subjektu. “Je toho mnoho, co bychom mohli říci o mýdle. Přesně řečeno zcela všechno, co říká samo o sobě, až do úplného vytracení, vyčerpání subjektu. To je poté přesně ten předmět pro mne,” píše Francis Pong ve své stostránkové oslavě nazvané Mýdlo.

“Každý ví, že tvůj spodek je mocný a žhavý,” jsou slova písně “Malá žehlička” Maxima Komara Myshkina. Jacques Lacan tvrdí, že sexuální pud je vždy orientován nikoli vůči komplexní osobě, ale jen vůči její některé části – objektu touhy. Sex zakotvený v realitě objektů je tak také opakem významu a tedy i vztahu, komunikace. Subjekt se vytrácí, tak jako je Vladimír Putin na obrazech Komara Myshkina zneužíván, mučen a nakonec zabit věcmi.

Jakkoliv může spiritualismus místa či animismus věcí znít spíše jako mýtus než jako materialismus, pokud budeme chápat i samotné myšlení jako paměť zakotvenou v hmotě, obnova následující po revoluci nemůže být nikdy tím samým starým pořádkem, a to i na úrovni neuronů.

“Vše, co existuje, jsou reálné předměty jako autonomní reality nebo individuální substance. Lidé sami se tak stanou objekty, vedle ohně, bavlny a stromu,” píše filosof spekulativního realismu Graham Harman. Strom má ostatně od člověka o pouze osm procent odlišnou DNA. Místo vězňů jsou dnes v komplexu terezínského ghetta uloženy a katalogizovány věci z depozitáře Národního muzea. V díle Pavla Sterce rozehrávají jejich 3D modely remake původní dětské opery, která byla nacisty zneužita pro vytvoření obrazu ideálního města, které věnoval Hitler židům, a nyní nese název Brundibár 3D. “Myslete na Vladimíra Putina, který důmyslně obnovil červenou komunistické minulosti a pro carské Rusko charakteristickou dvouhlavou orlici, aby vytvořil ultranacionalistický (…) pocit moci a pýchy,” píše se v manifestu Buried Alive Group.

Dnešní realita tak sestává z obrazů, nebo spíše z věcí, konstelací a procesů, které jsme kdysi obrazy nazývali.

Kurátor: Michal Novotný

Výstavu podpořili: Robe Lighting s.r.o., Velvyslanectví státu Izrael