Nové silikony

Martin Šilhán je absloventem Akademie výtvarných umění u profesorky Jitky Svobodové. 
Studoval Ateliér kresby, kde se výtvarně vyrovnal s dvourozměrným prostorem a elementárními kresebnými tématy linie, 
bodu, plochy a jejich interpretací, avšak zárověň se posupem času profiloval jako autor pracující s prostorem samotným,
kde se nezapřou jeho, ač bezděčně nenucené, zkušenosti mladého sklářského výtvarníka. Kresebný potenciál rozehrává
v sochařsky pojatých aplikacích, kde kresebné principy nepotlačuje ba naopak upřednostňuje. Své objekty a instalace
pojímá jako narativní způsob komunikace mezi objektem a danou situací: Převrací viditelné, vnější paralely do vnitřních 
a obnažuje nám v celé své vnitřní kráse světy, které jsou našemu konvenčnímu zraku do tohoto momentu neviditelné. 
Zdánlivá iluze či záchvěv absurdity je chytrým zrcadlením exaktních souvislostí dané jednotlivým projektům, dílům.
Jsou jejich skutečným protějškem, nikoliv transkripcí do transcendetních rovin, jsou to témata, která se duálně potřebují
a vytváří tak výtvarnou, zárověň estetickou, a nakonec i interpretační čistotu. Proto nás díla mohou vizuálně navést 
do konceptuální interpretace, avšak pointou není transkripce, nýbrž definice, polarita jednotky a její vizuální uchopení.
V tomto momentu vnímáme Šilhána jako bytostného kreslíře a sochaře, který nás svým dílem "pohladí" a uvede do děje, který
má oproti konceptuální utopii, imanentní základ, s kterým se identifikujeme bez potřeby formální legendy. Nahlédnutí za oponu 
se pro nás tak stává nejen lákavým momentem, nýbrž i nenuceným a chtěným zážitkem, který uchopíme i bez znalosti "dialektiky".
Díla i obsah jsou nám podvědomě známa – ale v Šilhánově nahotě vnímáme ryzí estetický zážitek, který se současnému umění podařilo
eliminovat na atomární rovinu. K dílům Martina Šilhána nepotřebujeme elektronový mikroskop, jen otevřenou mysl. Pojmutí a definování
reality je v Šilhánově pojetí komorní, avšak "virtuozní hudební" zážitek.