Noa Kurnick – Trrraaannsssspooorrt

Autíčko, velbloud, bagr, loďka, kolečkové brusle, kolo, ale i záchranná nosítka, tank, policejní anton nebo invalidní vozík. Dopravní prostředky, jejichž dětská stylizace a materiálové vlastnosti hlíny se spojují v dojemnou tragikomičnost, uvádí výstavu Noy Kurnick a představují suvenýry, které jsou po výstavě určené k rozebrání. Podobně ambivalentní emoční odpověď jako účel jednotlivých vozidel vyvolává i slovo transport – jak dokazuje název, může být jak jednoduchým kaligramem, který nás dostane z místa na místo, tak autoritativní výzvou k nástupu, evokující nejtragičtější období židovské historie. Podobné rozkročení mezi dětskou hrou a momenty, ze kterých mrazí, provází celou výstavu a i přes přirozenou funkčnost protikladů je překvapivé, jak blízko k sobě můžou mít.

Jednou ze starších Noiných prací je Davidova hvězda z bílého prášku na stříbrném podnose. Reprezentuje ironii, s jakou Noa přistupuje k oficiálnímu obrazu společnosti, ve které vyrostla a která je nepřetržitě „high on identity“. Z rodinných historií se stává politikum a bezpečně známé tváře se proměňují v obecné emoji masky. Osobní pasové fotografie jednotlivých členů rodiny obkličují subtilní instalace, které působí jako bezmyšlenkovitě vytvořené kompozice předmětů na stole, kde se mísí upomínky na příbuzné s náhodně odloženými drobnostmi, edukativními dětskými hračkami i kousky rodinného stříbra. V cigaretovém popelu a nedopalcích, které jsou součástí několika instalačních situací, se spojuje bezmyšlenkovitost s vědomým konceptuálním přístupem – místy působí jako náhodně zanechaná stopa po vykouřené cigaretě, jindy jsou spolu s neoddělitelným sebezničujícím uklidněním, které přináší, základním stavebním materiálem objektů. Jediným čistým barevným odstínem, který se v jinak popelavě, hliněně a pískově laděné výstavě opakuje, je ostře zelená. Do výstavy původně přišla spolu s vonným stromečkem do auta, který voněl jako levná a falešná iluze rajského jablka, postupně se v miniaturních detailech stala jemným odkazem na akci The Green Line umělce Francise Alÿse, který v roce 2004 prošel s protékající plechovkou zelené barvy 24 km dlouhou trasu skrze Jeruzalém, čímž dle svých slov nabídl poetický pohled na složitou politickou situaci, provázející od roku 1949 polohu hranic mezi dvěma územími. Proměnnost a absurdita oficiální podoby map posloužila i Noe – použila je jako podložku pro modelování všech hliněných sošek a tyto stopy po zápase s hlínou – metaforickým tělem země, místy doplnila expresivní malbou, která víc emotivně překrývá než ilustrativně sděluje. Vystavené mapy tak připomínají válečné plány imaginárních dětských generálů, jejichž pohled je současně nediplomaticky černobílý i nadějně bezelstný.

Noiny nejnovější práce není možné oddělit od 282 dnů, které do dokončení tohoto textu uplynuly od 7. října 2023, od neschopnosti pracovat, střídající se s přijetím vlastní pozice, od jejího nesouhlasu s politikou a krutostí vlády její vlasti, ale ani od mezigeneračního přenosu traumatu, rodinných tragédií a mezinárodní morální nadřazenosti, které aktuálně musí čelit. Zdá se, že formát umělecké rezidence, tedy jakési časově ohraničené chimerické přítomnosti mezi dvěma destinacemi, je fyzickou analogií k jejímu duševnímu stavu existence ve virtuálním prostoru, který se nachází nad všemi státními hranicemi a konflikty.