New Ideas For Other Times
náměstí Přemysla Otakara II. 38, 370 01 České Budějovice
út–ne 10–13 h, 13:30–18 h
Je nám velkou ctí, že předposlední výstavou letošního roku máme možnost v českobudějovickém Domě umění představit dílo jednoho z nejrespektovanějších italských umělců Maurizio Nannucci.
Ústředním tématem, a to od samého počátku Nannucciho tvorby, je „psaní“, které považuje za jedinečnou metodu vizuálního zviditelnění spíše než jako náhradu za mluvený projev.
Maurizio Nannucci se narodil ve Florencii v roce 1939. Studoval na florentské Akademii výtvarných umění a v Berlíně, ještě předtím, než dlouhá léta pracoval pro skupiny experimentálního divadla jako scénograf. V průběhu první poloviny 60. let se mu podařilo prozkoumáním vzájemného vztahu mezi uměním, jazykem a obrazem a vytvořením jeho prvních Dattilogrammi, v nichž slova znovu získávají svou sílu jako symboly, zkonsolidovat základní prvky jeho budoucího vizuálního jazyka. Zároveň udržoval kontakt s Fluxus artists, začal se zajímat o vizuální poezii a rozvíjel spolupráci se studiem „S 2F M” (Studio di Fonologia Musicale, Florence) pro produkci elektronické hudby. Nannucci se zaměřil na využití hlasu a slov při vytváření zvukových instalací.
Na své první samostatné výstavě v roce 1967, která se konala v Centro Arte Viva v Terstu, uvedl své první texty z neonových světel, v nichž zdůraznil dočasnost psaní, a nikoliv materiálnost předmětů. V roce 1968 založil nakladatelství Exempla ve Florencii a Zona Archives Edizioni, která byla obě zaměřena na vydávání knih a katalogů o umělcích jako například Sol Le Witt, John Armleder, James Lee Byars, Robert Filliou, a Ian Hamilton Finlay. Nannucci je přesvědčen o tom, že publikace a kopie jsou samy projevem určitého druhu umělecké praxe, která považuje umění za psychologický proces – takový proces, který lze aplikovat na masovou produkci obyčejných předmětů, aby se tak v umění různá vlákna spojila do jednoho. Objekt umění může přijít o svou jedinečnost, avšak získá přítomnost a novou svobodu.
V průběhu 90. let se umělec znovu začal zajímat o vztah mezi prací, architekturou a městským prostředím; tento zájem podnítila spolupráce s architekty Auer & Weber, Mariem Bottou, Massimilianem Fuksasem a Renzem Pianem. Některé z jeho stálých instalací lze vidět v Harvard University’s Carpentar Center v Cambridge, v hledišti Parco Della Musica a na letišti ve Fiumicinu – obě v Římě; a v knihovně Německého spolkového sněmu v Berlíně. Nannucci byl několikrát hlavním umělcem na Bienále v Benátkách a účastnil se Documenta v Kasselu, a rovněž na bienále v Sao Paulu, Sydney, Istanbulu a Valencii. Jeho díla lze najít ve sbírkách muzeí po celém světě, a to včetně The Museum of Modern Art v New Yorku, Stedelijk Museum v Amsterdamu, Centre Georges Pompidou v Paříži a Paul Getty Art Center v Los Angeles.Tato výstava je však jeho první v České republice.
Co se týká experimentálního umění, zkoumal Nannucci obrovské množství technik, v nichž studoval strukturu jazyka, využití masových prostředků a mimo jiné i elektronickou hudbu a hudbu zpracovanou počítačem. Jako umělec a nakladatel vytvořil celou řadu publikací, časopisů, knih a gramodesek. Nannucci působil jako učitel na mnoha uměleckých školách v Evropě a USA, včetně Akademie výtvarného umění v Helsinkách.
Nannucciho dílo je závislé na znacích a jejich interpretaci. Nelze o něm však hovořit jako o „klasickém“ konceptuálním umění, které je zaměřeno na jazyk a koncept, ale jedná se spíše o nekonečné dobrodružství mezi bezpočtem výrazových forem…(uvádí o umělci ve svém textu mimo jiné Jirki Simovaara). Sám autor k tomu uvádí, že všechny jeho experimenty s mísením stylů byly založeny na úhlu pohledu umělce, tj. takové, které se zabývaly tématem vizuální komunikace v nových kontextech.
Počátkem 60. let Nannucci používal psací stroj na vytvoření série tisků „daktylogramů”, v nichž vyzkoušel všechny základní barvy, například červený papír pokrytý slovem ‚red‘ – ‚červený‘ napsaný červeným inkoustem. Když je jediné slovo nebo písmeno napsáno v potřebném rozsahu, začíná na papíře vytvářet formy. Barva a forma se stanou centrem pozornosti a slova ztratí svůj význam.
Velice důležitým momentem v jeho tvorbě nastal v roce 1967, kdy autor poprvé použil jako materiál ohnuté neonové trubice, které mu umožnily psát přímo světlem a barvou a staly se de facto pro jeho další tvorbu materiálem „zásadním“.
Jeho první neonové skulptury pojednávaly o barvách, stejně jako tomu bylo v jeho dřívějších dílech.
Jako příklad lze zmínit instalaci „This side is red, this side is blue“ (Tahle strana je červená, tahle strana modrá, 1978) kdy je na jedné zdi napsáno „This side is red” (Tahle strana je červená), zatímco text z modrých neonových trubic na protější stěně „This side is blue” (Tahle strana je modrá) pokrývá celou stranu modrou barvou. Psaní se stává reprodukcí prostoru a barvy, které už byly zaznamenány vnímáním diváka, a slova zde pozbývají význam. Je však červená barva, kterou čteme, tou samou červenou, kterou vnímáme?
Neonová díla kromě toho znázorňují pohled na umění, kdy každý divák může číst tentýž text, ale chápat jej odlišně. Veřejný jazyk je transformován do vrstev osobních obrazů.
Nannucci píše většinu svých vět v angličtině, protože cítí, že je vhodně zbavena přesných kulturních a historických asociací a dává všemu zaznít jako autoritativně platná zevšeobecnění.
Pro projekt, který autor připravil speciálně pro Dům umění vychází z prostorových a dispozičních možností galerie, kdy do každé z pěti místností nainstaloval jednu / pro Budějovice nově vytvořenou / světelnou skulpturu.
V rámci své komunikace s návštěvníkem tak předkládá, jak mu psaní neonem z jedné strany dává možnost osvětlit myšlenky a slova a dát jim barvu jeho představivosti a ze strany druhé lze celý prostor nahlížet jako prostředí s „tautologickými výroky“ o podstatě psaní a smíchání neviditelného s viditelným.
Věty napsané neonem oscilují mezi obrazem a psaním, zatímco divák váhá mezi čtením a prohlížením, mihotající se svit neonové linky může chápat jako kód psaní a koncepcí, stejně jako zářící světelné ornamenty na pozadí stěny, které svým světlem opětně vytvářejí okolní prostor. Díla se otevírají jako zprostředkující formy vnímání a myšlení, což je více než předávání předem vytvořené zprávy.