Nesnestitelná lehkost bytí umělce

Umělecká profese bývá obyčejně vnímána jako “ušlechtilé” povolání, které poskytuje umělci vysoký stupeň svobody, egocentrismu a bohémského životního stylu. Jako umělkyně žijící v současnosti, však dost dobře nemohu spojit svou osobu se žádným z těchto popisů. Je opravdu tak snadné stát se dnes angažovaným umělcem tím, že dobrovolně absorbujeme negativa světa kolem nás? (Prlja)

Výstava Nesnesitelná lehkost bytí umělce představuje průřez práce Nadi Prlji od roku 2004, V žádném případě se však nejedná o soubor různých prací, které spolu víceméně nesouvisí. Jednotlivá díla byla vybrána tak, aby přiblížila výzkum Nadi Prlji nad otázkami jako jsou nenávist, teror, přehlížení, klamání, nepoctivost, necitlivost a dezinterpretace v společnosti v které dnes žijeme.

Vyjádření “nenávisti” se liší projekt od projektu, je však možné všimnout si určité spojitosti – nenávist, přehlížení či netečnost se vyskytují ve všech odvětvích života, od soužití ve věznicích, k symbolům vyjadřujícím národní identitu, až po “globální nenávist”, která byla znovu aktivována teroristickými útoky (9/11, 7/7, atd.) a návazná reakce na ně formou “války proti teroru”.

“Ať táhnou do pekla” (2008) ukazuje skupinku londýnských výrostků, které zaznamenala skrytá kamera. Mladíci jsou zde přistiženi v okamžiku rozbíjení protestních transparentů, odložených v jedné z bočních ulic, na nichž jsou slogany podporují imigraci a vyjádření názoru o rovných lidských právech pro všechny. Video tak dokumentuje rostoucí hněv a nesnášenlivost vůči přistěhovalcům.

“Mírová zeď” (součást berlínského bienále 7, 2012) upozorňuje na rostoucí rozdíly mezi “bohatými a chudými” obyvateli Berlína pomocí stěny o rozměrech 12 x 5 m. Ta fyzicky rozdělila konkrétní ulici (Friedrichstrasse), kterou na 2 měsíce zablokovala. Cílem tohoto projektu ve veřejném prostoru bylo zvýšení povědomí o ekonomické struktuře moderních měst a otevření diskuse o tomto problému. Umělkyně (a zeď) se však stala terčem častých útoků ze strany místních obchodníků, zatímco místní politici a investoři se zdi zmocnili a zneužili ji pro prosazení svých politických a investičních zájmů. Mírová zeď vyvolává přímé otázky o potenciálním násilí žijícím v každém z nás.

Prostřednictvím procesu zobrazování či dokonce vytváření “zla” na tomto světě, by se dalo oprávněně ptát – kolik nenávisti, nepoctivosti a negativity obecně by měl umělec snášet?

Umělci mohou pouze zaznamenávat, zobrazovat či apropriovat hrůzu kolem nás v jejích různých formách. Po shromáždění informací potřebných pro jejich vlastní práci (rozhovory, filmové dokumentace, atd.), je umělcovou jedinou možností vyklidit scénu. Při tomto odchodu ze scény, se vždy cítím zlomena hlubokou bolestí když zjišťují, že konfrontována realitou nejsem schopna nespravedlnost odčinit a situaci změnit nebo vylepšit. Ještě měsíce poté nevím, jak se vyrovnat s tímto pocitem malosti a bezmoci a jak žít s tím, že nemohu pomoci, vyléčit nespravedlivý svět ani sama sebe. (Prlja)