Nauka o přírodě

Slovo nauka v případě Františka Lesáka není žádnou metaforou. Jeho přístup k umělecké tvorbě se spíš podobá cestě seriózního výzkumu než spontánní reflexi. Rozdíl mezi viděným a vědomým, otázky „přesnosti“ lidského pozorování, možnosti uchopit svět vizuálně v jeho celistvosti a podle jasných pravidel jej kategorizovat – tak by se stručně dalo označit autorovo dlouhodobé téma.

František Lesák (1943) se narodil v Praze, absolvoval studium kamenosochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a v roce 1964 emigroval do Vídně, kde se také oženil. Tam dokončil i studia sochařství na Akademii užitých umění a od roku 1979 se stal nejmladším profesorem na Fakultě architektury Technické univerzity, kde učil plastické tvarování a stavbu modelů. Sám se od začátku věnoval konceptuální tvorbě, jejíž výstupy měly podobu objektů, instalací, dokumentů, fotografií, kreseb i videí. Zatímco v Čechách na svou první výstavu čekal až do roku 1998, na západě jeho práce zakoupila do svých sbírek řada významných institucí. Už v roce 1978 získal prestižní berlínské stipendium DAAD.

Výstava Nauka o přírodě je souborem představujícím Lesákovy práce od nejranějších z roku 1972 až po poslední kolekci Lesních krajin. Všechny vycházejí z konkrétních pozorování a experimentů, jež mají zajistit „objektivitu“ lidského vnímání, které nelze dosáhnout. Šíře tohoto procesu a jeho nekonečnost nenavozují rezignaci, ale vzbuzují maximální zvědavost. Dobrodružství různých výzkumů související s přírodním světem, který není dílem člověka, zprostředkovává Lesák v Domě umění ukázkou několika mnohem širších průzkumů.

Strom maskovaný jako strom, 1972

Dokumentace akce pochází z výstavy pořádané v roce 1972 ve Vídni, kam byl tehdy ani ne třicetiletý umělec přizván. V té době ho zajímalo téma kamufláže, která mění povrchy objektů tak, aby byly nerozeznatelné od jejich pozadí. Kamufláže později rozvíjel i v návrzích pro monumentální instalace, v nichž řešil také změny měřítka maskovacích šablon. Ve vídeňském městském parku Lesák zabalil celý strom i s kmenem do vojenské maskovací sítě, čímž převrátil princip maskování: maskovací síť, jejímž účelem má být přizpůsobení cizího objektu jeho okolí, zapříčiňuje zde pravý opak a vytváří z objektu, který do okolí patřil, nepříslušného vetřelce.

Ráno – Poledne – Večer, 1992

Rozsáhlý a dlouhodobý průzkum věnoval Lesák Monetovu výroku „Maluji jen to, co vidím“, který porovnává s vlastní jistější pozicí: „Vidím jen to, co vím.“ Projekt zahrnoval plastiky kupek sena podle Monetova známého obrazu, ale k nim patří i teoretická část, v níž se autor zabývá problémy vnímání a zobrazení a rozdílem mezi viděným a vědomým. To spočívá ve vyjmutí určitého motivu – zde kupek sena – z plochy obrazu a doplnění jeho skrytých podob tím, co o objektu víme. Výzkum obsahoval i takové podrobnosti jako informace o vadě Monetova zraku či z teorie vnímání. Představený soubor nabízí dílčí výstupy: reprodukci Monetova obrazu, mapa s přesným určením místa, kde Lesák našel ty kupky sena, které vzal jako předlohu pro další zpracování, kresby s poznámkami, studie proměn barev, kolorované tisky kupek ze čtyř pohledů, volbu barevné textury povrchu, která zakládá řád… Lesák pracoval empiricky a soustavně – nevnímal tuto práci jako téma výtvarného umění, ale ani jako filozofické či literární (vznikla také esej publikovaná ve sborníku …Vidím jen to, co vím v roce 2013); přesto jeho výtvarné podoby obstojí i bez znalosti procesu, který jim předcházel.

Kresba podle kresby, 1994

Porovnávání vizuálních představ, které se v mysli vytvářejí na základě vyprávění nebo čtení s realitou nebo spíš předlohou popisovaného, patří k autorovým vzrušujícím průzkumům mysli. Zvláště v případě, kdy se popisovaný objekt, jehož vizuální podoba vznikla pouze na základě literární narace jako v případě modelu domu podle popisu v knize Žárlivost Alaina Robbe-Grilleta. Přítomná kresba krajiny se stromy je pokusem o zachycení podoby nově objevené kresby malíře Caspara Davida Friedricha, kterou Lesák znal jen z jejího popisu. Tento považoval Lesák za dostatečně přesný na to, aby se pokusil o zhotovení vlastní kresby, která by též tomuto popisu odpovídala. I když je každá percepce individuální a každá mysl si zakládá na podkladě stejných informací vlastní mentální obrazy, je zřejmě možné, aby se přiměřený a přesný popis stavu jedné věci, stal spolehlivou předlohou pro zhotovení věci druhé, která se od věci prvé jen minimálně odlišuje – tak jako v případě Lesákovy kresby, kterou nikdy neviděl.

Leibnizův příklad s listy, 1975-2013

František Lesák rekonstruoval svůj starší projekt, který byl součástí nyní zmizelé soukromé sbírky. Práce byla jeho příspěvkem pro Bienále tří zemí Trigon 75, ve Štýrském Hradci, s tématem identity. Jde o stovky jednotlivě zarámovaných listů dubu, které ačkoli jsou si velice podobné, nejsou nikdy stejné. Téma podobnosti a úvah o stejnosti tvoří základ filozofických teorií o principech identity Gottfrieda Wilhelma Leibnize, racionalisty 17. století a předchůdce moderní logiky, podle něhož neexistují dvě nerozlišitelné věci. Vybrané citáty z jeho filozofie doplňují soubor.

Le Grand Canal, Versailles, 1973-2014

Fotografické tisky zvětšované z původních černobílých diapozitivů jsou prostým záznamem pozorování vodní hladiny. Na účinném výsledném efektu nemá ani tak zásluhu fotograf, jako zvolený mediální převod přírodního jevu do formátu fotografie.

Lesní krajiny, 2014

Těžištěm výstavy je nový projekt Lesních krajin – prostorový výzkum přírodních situací, které autor vytváří v počítači na základě stavebnice, jejíž jednotlivé moduly jsou zcela přesně dané a poté variované ve vzájemné skladbě. Opět zakládá důležitou strukturu – ta je znázorněna jednak body v prostoru, () jednak také kódováním modelů volně ležících balvanů v přírodě v konfrontaci se stromem. Systém mnohapohledovosti, který Lesák nabízí ve svých přesně vynesených akvarelech, umožňuje divákovi virtuální pohled na něco běžně známého, ovšem otáčením objektů a objevováním jejich dosud odvrácených stran získává divák stále více informací a může srovnávat, jaký podíl na pochopení stavu věcí má vnímání a jaký podíl vědomosti, které o nich měl a nyní má. 

Estetika preciznosti daná všem autorovým pracím vychází z autorova přesvědčení o preciznosti všech struktur, které nás obklopují a podle jejichž struktury se vůbec dokážeme orientovat; precizní lze být za všech okolností a v každé situaci. Lesák nevěří na bezúčelná umělecká gesta, je zastáncem pečlivých pozorování, ověřování empirických metod a důsledných experimentů s překvapivým výsledkem, který umocňují emoce pochopeného. Nauka o přírodě nás neučí pozorovat přírodu, ale pozorovat sebe, kterak pozorujeme přírodu a co při tom zvládne naše vnímání.

Lenka Lindaurová