Na chvilku se zastavit, uklidnit, pomalu dýchat a proplouvat vlastním archivem vzpomínek, útržky a záblesky krásných okamžiků a prožívat je znovu a znovu… Jak vlastně funguje lidská paměť? Víme, že neuronová síť mozku ukládá naše prožitky a zkušenosti, které si následně dokážeme vybavit. Také ale víme, že mozek nefunguje jako počítač a neukládá si zkušenosti ve formě přesných dat, která bychom si pak nezkreslená „přehrávali“ jako dokumentární film. Mozek si vzpomínky vlastně sám vytváří jako jakýsi otisk či obraz skutečnosti, ze které dokáže abstrahovat to, co je snad pro nás podstatné. Někdy ale bez našeho vědomí vzpomínky také zdeformuje a v režimu snění pak jejich fragmenty pořádně promíchá. Prožitky si přitom nevybavujeme v podobě detailně vykreslených tvarů, ale spíše ve formě jakýchsi ozvěn, pocitů, barev, chutí nebo i vůní. 

 

Přístup Natalie Perkof má s tím, jak funguje naše paměť, něco společného – i ona z rekonstrukcí běžných situací vytváří obrazy, které jsou schopné zhmotnit konkrétní prožitky a emoce. Svým způsobem se její díla ocitají v opozici vůči daru (či spíše prokletí) Irenea Funese, hlavního hrdiny jedné z Borgesových povídek, který si pamatuje každou jednotlivost, každý detail, ale není schopen žádné abstrakce, zobecnění a vnímání podstatného. V obrazech z cyklu Manuál přirozenosti Natalie Perkof pracuje s působivou poetikou „momentek“, s útržky každodenních situací a přátelských setkání. Její čistý formální projev je pevně zakotven ve figurální malbě, motivy maleb přitom čerpá z vlastního života – v siluetách rozeznáváme postavu autorky samotné, její rodiny a nejbližších přátel. Postavy jsou však redukované na pouhé siluety, které působí, jako by byly zmrazené v jednom okamžiku, jako by levitovaly v neurčitém časoprostoru. Snové kompozice Natalie Perkof sice svou atmosférou oscilují na pomezí reálného a ireálného, zároveň se v nich ale koncentruje zvláštní, harmonický pocit, který je nám všem jaksi podvědomě známý.

 

Přirozená tendence transformovat tradiční malbu do prostorové podoby přivedla Natalii k materiálovým experimentům. V současnosti tak vedle klasických obrazů na plátně, které jsou založené na působení velkých ploch jasných pastelových nebo i perleťových barev, vytváří především obrazy z materiálu karbon a karbon-aramid. Technická textilie z uhlíkového vlákna, která se používá hlavně v leteckém a automobilovém průmyslu, autorku fascinuje nejen svými specifickými vlastnostmi, ale i mnohovýznamovostí. Temně černou, resp. zlatou barvu textilie narušuje její vysoce kovový lesk, který do ní vnáší světlo, což umělkyni s česko-ghanskými kořeny evokuje její vlastní rozpolcenost mezi dvěma kontinenty. Tkaná struktura látky jí pak připomíná tradiční africké textilie. Pevná vlákna karbonu a karbon-aramidu jsou navíc tvořená především atomy uhlíku, tedy prvku, který stojí v základu veškerého známého života na Zemi. A z tohoto materiálu Natalie Perkof s mimořádnou senzitivitou formuje křehký, intimní svět, který má charakter fragmentů vzdálených, avšak intenzivně prožívaných vzpomínek či snů. 

 

kurátorka: Martina Mrázová