Na konci duhy, dva kroky vlevo – Bernartová, Hanel, Grygar, Chatrný, Jetelová, Laubert, Ruller, Staněk, Titlová, Wojnar

Performance (a jejich záznamy), projekty v krajině, prostor, zvuk, hra (v rámci obrazu i v reálném prostoru), interakce (mezi lidmi i objekty), gesto (řízené, náhodné, určující nebo naopak omezené), čas, zpřítomnění jednoho okamžiku.

Výstava nesoucí romantický název Na konci duhy, dva kroky vlevo představuje výsek ze široké škály možných podob uměleckých děl závislých na provedení akce, který je reprezentován tvorbou deseti vybraných autorů. Pro všechny je důležitý zejména aspekt hledání – hledání čehosi neopakovatelného, závislého často na jediném okamžiku a odehrávajícího se v určitém místě.

Klasická performance je na výstavě zastoupena zásadními akcemi Tomáše Rullera ze sedmdesátých a osmdesátých let. Dokumentují je fotografie a předměty, které vznikly jako součást samotných akcí anebo jako výsledek jejich provedení (Rozbitá socha, 1984). Tedy předměty pro akci i předměty po akci.

Cyklus Margity Titlové Ylovsky z devadesátých let Rokoko nyní a její další předměty určené pro tělo jsou příkladnou ukázkou akčního umění, kdy se předměty transformují do ostatních médií, až nabývají autonomní, nezařaditelnou nebo zcela klasickou podobu uměleckého díla. Umělecké dílo se tak ustavuje v procesu, který lze sledovat ve fázích performance – objekt pro performanci – objekt pro obraz – obraz. Tedy opět objekty pro akci a objekty vznikající provedením akce.

Práce Magdaleny Jetelové a Otise Lauberta vznikají jako objekty, které mohou akci navodit nebo k ní vybízejí, zároveň mohou komentovat okolní svět nebo jen tiše čekat na své využití. Interakce jako taková může být nečekaná nebo přímo vyžadovaná. Takto s interakcí pracuje Otis Laubert v cyklu Mailart, kde mimo jiné figuruje i prvek náhody, když Laubert využívá to, co sám jako sběrač objeví nebo co nalezne ve schránce.

Podivuhodnou interakci s minulostí vytváří Jiří Staněk ve své instalaci Nebezpečná metoda 19, v níž na základě fotografií Edmunda Engelmana rekonstruuje pokoj Sigmunda Freuda a s ním i jedinečnost daného místa a okamžiku.

Akce je ale také nedílnou součástí samotného malířského procesu. V případě, že autor ve své malbě tento prvek akcentuje, či dokonce tematizuje, stává se jeho dílo akční malbou nebo akčním uměním, mnohdy zůstává i na pomezí těchto kategorií. Československé umění je jedinečné právě rozmanitostí a množstvím přístupů k tomu, co se jeví jako akce přenesená do dvourozměrné dimenze – do plochy obrazu. Celou tvorbou Dalibora Chatrného se prolíná kontakt s akčním uměním, které se v jeho pojetí stává plošným obrazem. Kresba obouručně, kresba s překážkou, s prosakováním, spalováním, mačkáním, rozbrušováním atd. Pomocí řízené nebo i náhodné akce se Chatrný cíleně a systematicky vzdaluje od estetické roviny uměleckého díla.

Zcela unikátní jsou i partitury Milana Grygara nebo zvukové básně Jana Wojnara ze šedesátých let. Záznam okamžiku, i když jen slyšeného. Záznam okamžiku neřízeného, resp. řízeného náhodou. Svým způsobem jde i o zachycení prázdnoty, nicoty – tak jako u padající bubliny Olafa Hanela, která po sobě zanechává jen otisk „ničeho“, otisk efemérního, prázdného útvaru, který existuje sotva pár sekund. A k nicotě se opisem dostává také Jana Bernartová, poučená o současném diskurzu výtvarného umění a kritizující jeho podstatu a zavedené úzy.

Prostřednictvím vybraných děl tak výstava poukazuje na širokou škálu témat a problémů, jež nacházíme v tvorbě umělců napříč mnoha generacemi. Společný je jim především způsob smýšlení o umění a důraz na autonomii uměleckého vyjádření.

Miroslav Jiřele, Martina Mrázová