Myšlenky spatřené: Karel Pivoňka, Vladimír Kokolia
Dvorská 2, 678 01 Blansko
čt–pá 10–12 h, 13–17 h
so 14–19 h
Výchozí situací této výstavy je umění jako místo, ve kterém je možné uvidět věci takové, jaké jsou ještě před tím, než se stanou předmětem vědomého posuzování a nekonečného řetězce interpretací. Představa tvorby jako komunikační struktury je zde nahrazena odlišným pojímáním, kdy na svět v jeho jednotlivostech můžeme nahlížet jako na množinu svébytných entit majících svou vlastní – na našemuvažování nezávislou – galaxii. Spatření myšlenky jako takové (zbavené obsahu) tak připomíná fenomenologickou situaci v jazyce. Pomocné sloveso „Být“, které samo o sobě ve větné konstrukci neobstojí (vždy se pojí s nějakým obsahem nebo rolí: např být umělcem), se mění na stěžejní a samostatný prvek „Být“ čili existovat. Toto existenciální „být“ nám ovšem způsobuje drobné závratě tím, že je nesdělitelným univerzem – podobně jako tvar myšlenky. Celý pokus o spatření myšlenky tak připomíná cestu do prostoru idejí a modelů, které vtiskly světu jeho podobu. Na této cestě potom není tolik důležité intelektuálně rozumět, ale spíše jen vnímat.
Jana Písaříková, kurátor výstavy
Každou chvíli máme příležitost se podívat, jak vypadá myšlenka. Často to neděláme, jelikož myšlenka není normálně vidět. Sice bezprostředně a samozřejmě vidíme její obsah, ten ale dokonale zabírá celé mentální pole – a není tedy jak spatřit, jestli má myšlenka vlastní formu, vzhled. Musela by se pro ten účel vyvolat nová, speciální myšlenka, zvláštním způsobem bezobsažná. Tak, aby nestínila svůj nosič a vůbec celé své pozadí. Je to podobná výzva, jako bychom chtěli uvidět vzhled zrcadla bez všech odrazů na něm. Na myšlenky ve výtvarném umění existují specialisté, konceptuální umělci. Ti se však zabývají obsahem myšlenek. Bezobsažné myšlenky nebudou tou pravou výživou pro konceptuální přístup. Duchamp nepočítal s tím, že i šedá kůra mozková potřebuje svého Moneta, který ji „bezmyšlenkovitě“ zachytí.
Vladimír Kokolia
Název výstavy beru spíše jako jeden z exponátů. Obraz o dvou slovech, který visí na vstupních dveřích. S Vladimírem se shodujeme ve víře, že se dá něco uvidět. A že to uviděné má řekněme váhu myšlenky. To uviděné (spatřené) je jakási myšlenka. Myšlenka nevzniká až tehdy, když se o tom uviděném přemýšlí ve větách, ale nejvíc je jí právě v tom, jak ta věc vypadá. Když ji popíšeme slovy, spatřená myšlenka se ztrácí. Snad ale i slovy se může myslet něco příbuzného, jako třeba malba má blízko ke spatřenému.
Karel Pivoňka
