Monika Hniková – Dyáda
„Mramor je těžký, kámen je tvrdý, dřevo je nepoddajné. Tvary jsou využity, zbaveny svého starého významu, zaplaveny mrtvými symboly. Ztratily svou emotivní sílu.“ (Étienne Hajdú: Myšlenky moderních sochařů (1957), přel. Zdeňka Volavková-Skořepová)
Vnímání je oceán našeho těla, neustálá záhada skrze níž žijeme. Stejně bezedná jako před tisíci lety, jako kdykoliv. Občas se můžeme dočíst, že počet neuronů v mozku se blíží počtu hvězd v mléčné dráze, množství interakcí, které probíhají „jen“ při pohledu na prázdnou bílou zeď, je enormní. S připočtením skutečnosti, že v každé další vteřině zároveň vnímáme prostřednictvím celé naší dosavadní minulosti, skrze celou knihovnu našich hesel, představ, vlastních i přejatých klišé, vzpomínek a vztahů. Může se zdát, že každý pokus tuto celistvou proměnlivou sebezkušenost nějak beze slov artikulovat a doslova zhmotnit, je naprostá marnost! A přece někdy kus sádry, skvrna vyjetého motorového oleje, tah štětcem, odlitek povrchu, může přiblížit celý tento oceán vnitřních obsahů někomu dalšímu. Kus sádry nebo tah štětcem se může stát vstupním kódem beze slov, jímž to nepřeberné bohatství může začít komunikovat: větvit se v další interakce rozsáhlejší než mléčná dráha, větší než násobící se počet zrnek rýže na šachovnici. Oživnout ještě v někom jiném.
Protože je tu i tušení, že všechno, co si ponecháváme pouze sami pro sebe, je živé jen napůl. Teprve v nějaké formě dyády, sdílení vše naplno ožívá. Získáváme hlas, výraz, dikci, zrcadlení, ozvěnu. Jsme posedlí klinickou přesností, proto nás často tak zneklidňuje, že nás ten druhý nikdy nedokáže vnímat exaktně. Přečte si jiný příběh, ztratí se v překladu, uvidí znovu jen sám sebe. Je to tedy marné a komunikace je jen iluze? Udržování naděje, že je skutečná komunikace přece jen v nějaké formě možná, je myslím si jednou z podstatných úloh umění. Pokoušet se o nemožné. Dokonce jsem stále víc přesvědčen, že to je jeho jediná charakteristika. Může vypadat nebo být čímkoliv, ale nesmí vzdát toto maximum. Jakmile naše činnost rezignuje na snahu pokusit se o nemožné, přestává být uměním a stává se dekorací, výrobkem. Velmi silnou lekcí je portrét, zvláště portrét milované bytosti. Když se o něj člověk v nějaké formě pokusí, zjistí, že realizovat všechno co cítí, vidí a vnímá je nemožné. Myslím, že tento moment plného uvědomění je skvělou příležitostí v tom úsilí pokračovat.
Práce Moniky Hnikové je dyádou, dlouhodobou spoluprací s nečekaným souběhem událostí a s přirozenými fyzikálními vlastnostmi materiálů. Motorový olej, její oblíbená barva, vzlíná sádrou, kapilární elevací je tažený v proměnlivém horizontu krajiny. Je to práce s různou mírou usměrnění. Spolujízda úsilí a náhody k tušenému vyjádření. Volné bytí věcí, nepřetížené našimi zásahy a ambicemi, má svoji sílu a krásu. Jak vstupovat a zasahovat jen zlehka, ponechat materiálům jejich působnost a řeč, a přesto s nimi cíleně pracovat? Půjčit někomu řízení neznamená nevědět nebo netušit kam směřuji. Jen možná není třeba tolik spěchat.
