Miriam Kaminská, Jan Pfeiffer – Konkrétní rezonance
Voda rozpouští substance a sjednocuje obrazy. Je živlem, který je přítomen v lidské fascinaci jako jeden pro život možná nejpůvodnější a přesto nejednoznačný. Smývá a očišťuje, najednou přináší život i smrt, nadnáší, oživuje, je neovladatelný. Výstava nazvaná Konkrétní rezonance nechává v jeho hloubce i dynamice vyznít díla Miriam Kaminské (*1989) a Jana Pfeiffera (*1984).
Prazákladní a archetypální obrazy jsou rozvíjeny prostřednictvím objektů vytvořených z betonu. Už samotný materiál, který Miriam Kaminské tvorbu nejčastěji reprezentuje, předestírá důraz na odolnost, přesto v sobě snoubí křehkost a otevřenost lidskému vnímání. Intuitivní autorský přístup a abstraktní vyznění jsou specifika, která jsou absolventce pražské Akademie výtvarných umění vlastní. Osobní zkušenost soudobého světa, kterou ztvárňuje ve figurativních plastikách oproštěných od času, ale vymezených v prostoru, se stává univerzální a obecně srozumitelnou, a to i v různém kulturním kontextu. Nelpí na doslovnosti, naopak konkrétní poznání modeluje do abstrahovaných tvarů. Její specifický tvůrčí styl formovalo vedení Lukáše Rittsteina, Vojtěcha Míči, Tomáše Hlaviny, Jaroslava Róny, ale i Michaela Rittsteina. Dialogické plastiky jsou v naznačeném spojení, přesto autonomní. Stejně tak jako i oba autoři na výstavě zastoupení.
Archetypální obrazy jsou představeny i v tvorbě multimediálního umělce Jana Pfeiffera, který coby performer vstupuje do svého díla i do výstavy fyzicky a provází diváka od začátku až k již neměnné podobě díla. Absolvent Ateliéru intermediální tvorby II Jiřího Příhody pražské Akademie výtvarných umění, pracuje s různými výrazovými médii, z nichž jsou na výstavě zastoupena především ta fyzická obrazová, která jako site-specific práce vznikla přímo pro ni. Ze symbolického chaosu a tmy vychází postava lačná poznání a z jeskyně, jakožto archetypu bazálního přístřeší, vynořuje své touhy i obavy, aby mohla čelit skutečnému poznání. Taková zažívá na své životní cestě, která je v případě Pfeiffera úzce spjata s lokalitou Malé Strany, kde vyrůstal a navrací se tak ke vzpomínkám na prostředí, jež mu bylo vlastní a které ho formovalo. Čertovka se stává ekosystémem splavujícím vzpomínky, které oživuje a svým prouděním je obrozuje v současné prožívání.
Prvek performativní akce uvádí diváka do děje a skrze plavkyni symbolizující vodu jako živel přináší objekt, šém, který vzpomínky na tato konkrétní místa obrozuje. Ten po vynoření symbolicky předává do střeženého ekosystému, ve kterém už se poznání zkreslené dětským prizmatem mísí se zkušeností zralé osobnosti. Již básník Josif Brodskij, nositel Nobelovy ceny za literaturu, ve svém díle Vodoznaky. Zrcadlení času (1989) připisoval vodě právě aspekt času, kdy ji jako valící se novou porci, nový pohár času, vyhledával a pobýval u ni. Voda totiž není živlem odstupu, distance či ratia, ale je třeba ji přijmout a prožít. Nelze ji poznávat na základě objektivních faktů, stává se zákonitě předmětem subjektivizace. A stejně tak i lidské vzpomínce předchází prožití před jejím vznikem, může být ale vyvolána skrze univerzální symboly. Mosty, ze kterých je výhled na dynamické splavování řeky, její typická vůně, která snoubí vlhkost, živelnost a vyvolává vzrušení i respekt. Jak moc se tahle vůně mění v průběhu přibývajících let? Jak se mění její bezpečnost, kdy řeku pozoruje malé dítě a kdy ji obdivuje po mnoha letech znovu? Kdo si zahrává se zrádnou vodou, utopí se, chce se utopit, píše už filozof Gaston Bachelard ve svém eseji Voda a sny (1942), kde rozvíjí podoby imaginace tohoto živlu. Voda, která protéká kolem galerie a konkrétně rezonuje ve vystavených dílech, je bezpečná a blahodárná, splavuje vzpomínky.
Plastiky Miriam Kaminské jsou zhmotněním odžitých zkušeností, které jsou uchovávány ve střeženém obalu, materialitě betonu. Ten nemá nic přikrášlit, zveličovat ani nadsazovat, svou přímostí má sdělovat co možná nejautentičtěji svůj nesený obsah. Meandry, jimiž pulzuje tekutina, krevní řečiště tekoucí údolím až k srdci, které je motorem rezonance, trezorem vzpomínek. Hloubku výjevů ve scenériích, které v propojení objektů a obrazů výstava rozvíjí, lze pochopit za předpokladu přijetí daného celku za svůj. Nezkoušejme tedy obrazy a objekty popisovat, ale prožijme je. Vstupme do nich. Konkrétní rezonance nastane.
kurátorka: Bára Alex Kašparová
