Miloš Budík

Výstava Miloše Budíka, jednoho z nestorů současné české fotografie, je pořádána Domem umění města Brna v roce autorova životního jubilea. Jeho život i tvorba jsou spjaty s Brnem – inspirativní pro něj bylo město a jeho obyvatelé v proměnách času, zdejší kulturní scéna, osobnosti, jejichž názory respektoval a byly mu blízké.

Budíkův přístup k fotografii souvisí s jeho životním příběhem, mentalitou i prioritami, které uznával. Začal se jí intenzivně věnovat od počátku padesátých let – setkávání se společenstvím lidí, s nimiž sdílel zaujetí pro médium fotografie, s fotografy, kteří se podíleli na formování jeho přístupu k fotografování – zejména K. O. Hrubý, kterého Miloš Budík považoval za svého učitele – výrazně ovlinilo jeho směřování i tematické oblasti, kterým se věnoval. Počáteční období jeho tvorby souzní s dobovými trendy soudobé české fotografie reagující jak na domácí prostředí, na společensko-politické klima, tak zprostředkovaně i na významné aktuální kulturní projekty v mezinárodním kontextu (Steichenova Lidská rodina, Světové výstavy fotografie Co je člověk a Žena pořádané Karlem Pawkem), kde bylo prvořadé téma s akcentem na apelativnost a přesvědčivost fotografického sdělení, podnětná byla humanisticky orientovaná fotografie agentury Magnum. Od konce padesátých let Budík obesílal četné renomované mezinárodní salony prezentující současnou amatérskou fotografii z celého světa, úspěšně se účastnil desítek významných přehlídek na mnoha kontinentech.

Padesátá leta jsou spojena s proměnami v československé kultuře, ve fotografické reflexi současnosti je preferován civilní, nepatetický projev, akcentující poezii každodennosti, což byla poloha Miloši Budíkovi velmi blízká. Jeho fotografie z tohoto i následujícího desetiletí jsou subjektivními metaforami vizuálního vjemu, lze v nich nalézat náznak děje, symbolický význam, zachycení náhodné situační konstelace, kdy všední motiv je ozvláštněn momentálním nápadem, podobenstvím. Všímal si okamžiků, asociujících sekvenci možného příběhu se širokou škálou emocionálního poselství. „Momentky“, epizody všedního dne zachycoval s empatií a spontaneitou jemu vlastní v nejrůznějším prostředí, vznikaly bez předem daných ideových koncepcí. 
Fotografie byla prostředkem transpozice pomíjivé dějové konstelace do podoby autonomního fotografického obrazu.

Budíkův fotografický projev se výrazně profiloval v šedesátých letech, tehdy spolupracoval s redakcemi některých brněnských kulturních časopisů (Host do domu, Dokořán), působil jako obrazový redaktor časopisu Věda a život. Byl vždy otevřený novým podnětům – tak vznikala série fotografií z jazzových koncertů, divadelních představení i operačních sálů. Inklinoval vždy především k živé fotografii, i když později fotografoval i krajinu, což jej spojovalo s odkazem K. O. Hrubého, který stál na počátku jeho fotografické dráhy. 

Redukovaný retrospektivní výběr v Galerii Jaroslava Krále představuje Miloše Budíka jako fotografa, jehož talent, celoživotní posedlost fotografií a schopnost vnímat dění kolem sebe se smyslem pro symbiózu výtvarných aspektů a myšlenkového sdělení jsou předpokladem autenticity a hodnot jeho díla, které je důležitou součástí české současné fotografie.

Doprovodný program k výstavě:
14. 1. a 28. 1. 2016, vždy v 16.30 h 
Komentovaná prohlídka výstavy s autorem, kurátorkou Janou Vránovou a editorem Budíkovy monografie Lukášem Bártlem.