„Metamorfózy“ proměny
26. 1. 2012
Vernisáže
Šmeralova 137/3 (2. patro), 170 00 Praha
út–čt 14–18 h
nebo po dohodě
Tue–Thu 2–6 pm
or by appointment
Galerie je v období mezi výstavami a v době státních svátků uzavřena. / The gallery is closed between the exhibitions and during public holidays.
Jiří Petrbok, Metamorfózy proměny, 2012
Výstava Metamorfózy proměny prezentuje prostřednictvím koncentrovaného výběru děl klíčové téma českého malíře Jiřího Petrboka (1962), kterým je metamorfóza obrazu a jeho výrazu – proměna jako paralelní proces: z jedné strany recyklace vnímaného a z druhé transformace vnímání. O obrazech Petrboka lze zpětně (pouze zpětně!) hovořit jako o dekonstručních modelech, které do sebe – vědomě i podvědomě – integrují společenskou i individuální zkušenost, a to psychickou i fyzickou. Autor jako jeden z mála současných českých malířů pracuje synteticky a předkládá divákovi přesvědčivou komplexní zkušenost. Tím rehabilituje vedle zdánlivě překonané figurace také nový, či spíše „jiný“ obsah, který odpovídá problematickému společenskému klimatu dneška s jeho iritující nestabilitou. Reprezentuje tak svébytným způsobem širší kritickou tendenci, projevující se ve středoevropské malbě napříč hranicemi.
Petrbokova obrazová „transformace“ – výrazová i obsahová – má složitější průběh. V rámci jedné zastřešující, komplexní proměny obsahuje řadu menších, souběžných i mimoběžných dílčích proměn, které společně vytvářejí dynamickou strukturu díla i jeho výraznou (až romantickou) jinotajnost. Odtud paradox v názvu výstavy. Jedná se o jakési zrcadlení procesu – malého ve velkém a naopak.
Petrbok kolážuje historické motivy se současnými. Aktualizuje zažité konvenční atributy (např. srdce, drak, lev, lebka, hvězda, kříž). Vyjímá je z původního kontextu a skládá z nich nový celek. Ironizuje jejich historický kontext, ale zároveň ho přetváří do podoby současného mýtu, jakéhosi aktualizovaného „para-vyprávění“, které je rubem původního líce legend. Obnažuje přitom zákonitosti samotného utváření obrazu, což má velký vliv a dosah na další podobu obrazu. Jde především o jinou roli separovaných a posléze integrovaných znaků, které jsou zbavovány symbolického významu plynoucího z historického (nebo propagačního) kontextu, přesto však v jejich vnímání určitý podvědomý automatismus v evokaci symboliky přetrvává (srdce = láska, lev = Čechy, drak = Satan). Nejsou tu respektovány ani poměry a měřítka věcí a figur (srdce je stejně veliké jako drak apod.) ani konvence barevnosti (modrý drak, srdce v barvách národní trikolory). Proto jejich následná skladba vytváří jinou, překvapující, snovou strukturu obrazového celku, jakousi neustále se proměňující dynamickou rovinu.
Petr Vaňous, kurátor výstavy
Jiří Petrbok, Metamorfózy proměny, 2012