„Metamorfózy“ proměny

Výstava Metamorfózy proměny prezentuje prostřednictvím koncentrovaného výběru děl klíčové téma českého malíře Jiřího Petrboka (1962), kterým je metamorfóza obrazu a jeho výrazu – proměna jako paralelní proces: z jedné strany recyklace vnímaného a z druhé transformace vnímání. O obrazech Petrboka lze zpětně (pouze zpětně!) hovořit jako o dekonstručních modelech, které do sebe – vědomě i podvědomě – integrují společenskou i individuální zkušenost, a to psychickou i fyzickou. Autor jako jeden z mála současných českých malířů pracuje synteticky a předkládá divákovi přesvědčivou komplexní zkušenost. Tím rehabilituje vedle zdánlivě překonané figurace také nový, či spíše „jiný“ obsah, který odpovídá problematickému společenskému klimatu dneška s jeho iritující nestabilitou. Reprezentuje tak svébytným způsobem širší kritickou tendenci, projevující se ve středoevropské malbě napříč hranicemi.
Petrbokova obrazová „transformace“ – výrazová i obsahová – má složitější průběh. V rámci jedné zastřešující, komplexní proměny obsahuje řadu menších, souběžných i mimoběžných dílčích proměn, které společně vytvářejí dynamickou strukturu díla i jeho výraznou (až romantickou) jinotajnost. Odtud paradox v názvu výstavy. Jedná se o jakési zrcadlení procesu – malého ve velkém a naopak.  
Petrbok kolážuje historické motivy se současnými. Aktualizuje zažité konvenční atributy (např. srdce, drak, lev, lebka, hvězda, kříž). Vyjímá je z původního kontextu a skládá z nich nový celek. Ironizuje jejich historický kontext, ale zároveň ho přetváří do podoby současného mýtu, jakéhosi aktualizovaného „para-vyprávění“, které je rubem původního líce legend. Obnažuje přitom zákonitosti samotného utváření obrazu, což má velký vliv a dosah na další podobu obrazu. Jde především o jinou roli separovaných a posléze integrovaných znaků, které jsou zbavovány symbolického významu plynoucího z historického (nebo propagačního) kontextu, přesto však v jejich vnímání určitý podvědomý automatismus v evokaci symboliky přetrvává (srdce = láska, lev = Čechy, drak = Satan). Nejsou tu respektovány ani poměry a měřítka věcí a figur (srdce je stejně veliké jako drak apod.) ani konvence barevnosti (modrý drak, srdce v barvách národní trikolory). Proto jejich následná skladba vytváří jinou, překvapující, snovou strukturu obrazového celku, jakousi neustále se proměňující dynamickou rovinu.

Petr Vaňous, kurátor výstavy