Mé milované Candy – Vypraná plátna
Temné vášně – jen tak
Pokud odhlédneme od tohoto aspektu, který není pravděpodobně důvodem a aspiraci tvorby. Můžeme potom popustit uzdu své imaginaci a představit si malbu ve své podstatě, jako nanesení barev na platno, kdy potom potom barva se stane svou vlastní entitou , kdy se změní v příměs vody, dále se mícha a potom postupuje tímto kanálem dále, až bůhví kam.
Co říci k obrazům, které jsou vyprány. Co horšího se jim může stát? Pokud bych se mohla vcítit do obrazu, který byl vyprán, bude to asi to nejhorší ponížení. Nebudu ani rozřezána, ani přemalována, nebudu stát za to, aby se se mnou někdo nějak dramaticky vypořádal, a tím mne jako obraz,jako identitu potvrdil, budu vyprána. Ne, úplně důsledně, něco ze mne zbude, a to bude vystaveno. Je to takové milé, domáci… vyprat, to není primární druh agrese,
ale pokud budu obrazem, je to asi nejdůmyslnější způsob ponížení.
A potom tady je vlastní pocit z pohledu na “to co zbylo” – proto “temné vášně,” proto “jen tak” …
Štěpánka Šimlová
kurátorka
Idea jako transparentní nátěr
Zapojil jsem se do role člověka, který porovná a používá postup od ideje, přes koncept, výstup, kontrolu zpětnou vazbou mozkovou a zpracování výstupu. Při zpracování výstupu cyklu Schwarzepeter, poprvé vystaveného 2008 jsem shledal koncept pláten nehotový a nenaplněný. Pokud vizuální práce naplňuje svůj obsah stává se pro mě blíž dokonavosti. Dokonavý koncept je pro mě ten, který umožňuje rozvinutí jeho ideje a je srozumitelný pro konzumenta jeho výstupu natolik, že katalizuje rozvijení jeho vlastních idejí.
Nietzsche se zabývá konceptem simulaker (aniž by vlastně použil termín) v pojednání Soumrak model aneb Jak se filosofuje kladivem (1889), v němž naznačuje, že většina filozofů, tím, že ignorují spolehlivé vstupní smysly a uchylují se ke konstruování jazyka a rozumu, budují zkreslenou kopii reality. Moderní francouzský sociální teoretik Jean Baudrillard argumentuje, že simulacrum není kopií skutečného, ale sama o sobě se stává pravdou v ve vlastní hyperrealistické podobě.. Tam, kde Platón viděl dva kroky reprodukce – věrný a záměrně zkreslené (imitace) – Baudrillard vidí čtyři: (1) základní reflexe reality, (2) překrucování reality, (3) předstírání reality (kde není žádný model), a (4) simulacrum, které “nemá žádný vztah k jakékoliv skutečnosti vůbec.” Baudrillard používá pojem boha jako příklad simulacrum. V pojetí Baudrillarda, stejně jako v Nietzscheho, jsou simulacra vnímána jako negativní, ale další moderní filozof, který řeší téma, Gilles Deleuze, má jiný názor, když viděl, jak se idea simulakry ve své třídě “privilegovaného postavení” může “napadnout a převrátit.” Deleuze definuje simulakry jako “systémy, kde se jejich rozdíly určují pomocí jejích mínění, nebo jejich diference jako takové. Podstatné je najít v těchto systémech žádnou předchozí identitu, nebo žádnou vnitřní podobnost. ”
Obracím tu vnímání tím, že hodnotím předchozí formu prenatánního stadia obrazu jako simulakru, která je zdokumentována a naplňuje imaginaci chybějícího obrazu, nebo jeho součástí jako transparentní nátěr. Idea jako transparentní nátěr je pak pro mě mnohem zásadnější, než její materiální výstup. Vypráním předchozí ideje jí neruším. Je pořád stejně silná, ale její nedostatky existují jen ve formě simulaker, aneb dokumentace.
lpjt
http://old.avu.cz/bromova/wiki/index.php/Lukas_Petr_Josef_Theofil_Valka
http://lpjt.wz.cz
