Matěj Lipavský – Týl

Malba, akvarel, grafický objekt, poezie, to jsou signifikantní výrazové prostředky Matěje Lipavského, svého druhu spojité nádoby. V námětech je to pak bezpočet niterných stavů krajiny, města, člověka, náhodného či nejbližšího, domova. V obraze jej především zajímá světlo, také ale bytostně materiálové věci, či úplné specifikum – malířsky pojatý light box. Mnohé z tohoto výčtu je na současné výstavě zastoupeno. Jednu část – klasickou – tvoří menší obrazy a například tepané smalty. V souvislosti s druhou se nabízí připomenout nedávnou autorovu instalaci v galerii Hollar, kde velkoformátovou malbou na výlohovém skle zrušil hranici mezi výstavním prostorem a přirozeným životem na Smetanově nábřeží. V současné výstavě procházíme kolem malby na plexisklových plochách prosvětlených z nitra výkladových boxů – Matěje Lipavského vždy fascinovalo rozptýlené světlo – a jednoznačně vnímáme krajinu, i když malba navozuje jen vzdáleně její dojem, atmosféra nás přesvědčuje. Mnohem zásadnější je ale neviditelný moment. Otevření prostoru pro možnost vjemu – než se viděné propojí se zažitým pocitem, vzpomínkou, než se vybaví nějaká realita. Možnost vědomě se ocitnout ve středu pozornosti o sobě.

„V posledním roce a půl mě takřka neopouští vědomí, že vlastně žiju, žijeme v týlu války. Zájem o světlo v krajině, na sněhu, na listí, drobná gesta každodennosti ve srovnání s realitou války. Je to ona známá otázka po možnosti psát poesii po Osvětimi, zostřená v otázku, jak psát poesii při Osvětimi. V době dostupných informací vím, že vždycky nějaká probíhá. Je možné nechávat se uchvátit mlžným oparem ve shluku stromů, nebo světelnou projekcí listí na bílé zdi nad kamny? Přesto si množná dokonce čím dál tím víc myslím, že i to má smysl. Že je alespoň pro mě životně nutné vedle snahy o reálné poskytnutí pomoci udržet a uchránit právě ty nejsubtilnější vrstvy sebe samého, jednoduše citlivost. A ne pro nějaké ‚až to přejde‘ ne pro ‚potom‘, ale protože věřím, že úsilí o všímavost a pozornost je jedním z podstatných zdrojů schopnosti mezilidské empatie. Zkrátka věřím, že všímavost je jen jedna. A pak to zranitelné, někdy tak propastně osamělé místo mezi prameny vlasů.“ (ML)