Matěj Boček Dokoupil – Už nám svítá
Poslední úkol, odešlu mail a vyrazím domů. To je dnešní poslední káva, bez mléka, okořeněná jen západem slunce, to je kýč. Už je čas jít domů. Lampy ještě nesvítí, mohl bych to stihnout před setměním. Střihnu to přes park. Park? Možná spíš přemíra entropie v městské zeleni, absence záměru, nebo jakékoliv péče.
Celým tím porostem prochází ušlapaná pěšina. Kdo a kam tudy chodí? Snad by měla vést k tramvajové točně, ale nevím to jistě.
Na okraji toho lesíka je lavička, lavička bez lampy, zastrčená za neudržovanou loukou u houští, která přechází v lesík. Lavička milenců, záškoláků a všech těch, co hledají soukromí.
Jsou tam i dnes, milenci, symptom jara. Cesta dál za nimi jako by neznala světlo a na světlušky je ještě brzy, je jaro. Zkouším jít bez světla, mám vybitý mobil. Dnes to jde, je asi úplněk.
Cítím se nesvůj, každý zvuk zní nepovědomě, každý stín je podezřele dlouhý, a tak nějak zvláštně rozeklaný. Asi jsem sešel z cesty, boří se mi nohy, mám mokré ponožky. Asi rosa na mechu. Je bezvětří, bezčasí, les krásně zemitě voní, uklidňuje mě to. Chůze je čím dál těžší. Dech zůstal asi na kraji lesa s těmi milenci, asi ho potřebují víc než já.
Mám nohavice mokré až nad kolena, zebe to. Stěží jdu dál, nestačím s dechem, je mi zima. Kde je to teplé slunce, které mi dnes lezlo do kanceláře.
Velká únava. Před sebou asi tak pět metrů vidím rozsochatý strom, zdá se mi, že ze svých útrob světélkuje, asi přelud z únavy. Slyším jemné zvonění, jako když ministranti zvoní při eucharistii. Láká mě to jít blíž, podívat se. Po zemi se plazí dlouhé stíny rozeklané jako hadí jazyky, nad hlavou slyším syčení, po zádech mi běhá mráz.
Není cesty zpět, jsem mokrý až po krk, tělo už neovládám. Ty zvonky jsou čím dál hlasitější. Zahlédl jsem postavu, asi ženskou, ale rychle se skryla za strom.
Teď ji vidím znovu, už se neskrývá, je to lesní žínka, v jejím výrazu není nic lidské. Ty zvonky jí zní z úst. Ty zvonky jsou její hlas, který mě dostal až sem. Tak hezký hlas, tak líbezný. Něco ve mně se mu brání. V ústech cítím železitý pach a sůl. Už neudržím otevřené oči, ztrácím vládu a usínám.
„Příští zastávka Štěpánská“ – rychle se budím a vystupuji z tramvaje, venku je příjemné jarní ráno, jdu na výstavu Matěje Bočka.
Matěj Boček Dokoupil: Absolvent ateliéru kresby na Fakultě umění v Ostravě a ateliéru malby na brněnské FaVU nám na své výstavě ve VOLESKY&GALLERY ukáže, že fantasy, báje a pověsti i pohádky nejsou pouze eskapismem, ale mohou obsahovat i různá znepokojivá varování, což jsme si možná jako děti neuvědomily. Vytvořila v našem podvědomí různé vykřičníky, které nás celý život chrání před různými nástrahami, jako věštba hodné sudičky.
Autor textu a kurátor výstavy: Václav Voleský
___
Na verniáži poslechu i tanci zahraje Demetrio Cecchitelli.
