Matej Al-Ali: Hmotný zájem
Z hlediska neúprosného plynutí času spěje každý hmotný předmět k zániku či transformaci. Muzeum je ale místem, které ze své definice usiluje o to, zbavit čas jeho destrukčních schopností a předměty, které ve svých zdech přechovává, učinit věčnými. Muzeum je tak v nadsázce institucí, v níž se fixuje čas. Do jaké míry je v této snaze úspěšné ponechme stranou, není však pochyb o tom, že tím, kdo tyto ambice hatí, je i divák, který předměty-artefakty ohrožuje už svou přítomností, touhou spatřit je na vlastní oči. V zájmu ochrany muzejních sbírek mu tak v bezprostřední konfrontaci s originálem brání četné protektivní prvky, ať už jde o zátarasy, vitríny, bezpečnostní skla, alarm či dotěrného kustoda. V některých případech dokonce tyto pohnutky vedou k naprosté exkluzi diváka, jenž se tak napříště musí spokojit s pouhou náhražkou ve formě faksimile či kopie (v extrémní podobě se zde nabízí například kopie jeskyně s paleolitickými malbami v Altamiře). Proces digitalizace sbírek vše samozřejmě dále urychluje, takže se mnohdy může zdát, že virtuální forma prezentace přebírá nadvládu nad tou tradiční.
Paradoxně, není to domnělé bezpečí originálního artefaktu v muzeích, nýbrž jeho zánik, jenž nám dává naplno pocítit jeho unikátnost a nezastupitelnost. Naříkáme třeba nad ztrátami uměleckých děl během husitských válek, hltáme záběry ničení palácového komplexu v syrské Palmýře vojáky Islámského státu, fascinuje nás – a současně irituje – Ai Wei Weiovo gesto ostentativního ničení staré čínské keramiky. Jakoby teprve hrozba zániku zajišťovala těmto věcem patřičnou pozornost, emocionální účast a někdy téměř duchovní auru.
S vědomím toho vystavuje i Matej Al-Ali diváky podobným prožitkům tím, že je činí přímými účastníky, ba co více, faktickými původci, destrukce jím zhotovené sochy. Kdykoli se totiž přiblíží k mřížoví Galerie Lauby a o sochu uvnitř projeví zájem, iniciují do pohybu mechanismus stroje, jenž pozvolna po částech odebírá materiál z jejího povrchu. Čím většímu zájmu bude tedy socha vystavena, tím dříve bude dokonán její zánik. Stálost je tak nahrazena procesem, jenž je nadto symbolicky zaznamenáván digitální kamerou, skrze kterou jakoby se děj v reálném prostoru přesouval do prostoru virtuálního, jehož schopnost snadno měnit parametry modelu a bezprostředně a vizuálně pozorovat důsledky této změny je podle francouzského filozofa a teoretika digitálních médií Pierre Lévyho jedním z nejúčinnějších způsobů jak rozšířit naši imaginaci. Zatímco tak před dveřmi muzea dochází k pozvolné destrukci sochy, na videu situovaném uvnitř muzejních sbírek spěje socha znovu k původní celosti.
Matěj Al-Ali (*1985 v Bardejově, SK) studoval na Západočeské univerzitě v Plzni (2005-2010) a Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze (2010-2014). Těžiště jeho tvorby se nachází ve zkoumání objektové mechaniky, fyzické práce a taktility. Formální výstupy autorova díla v médiu videa a DIY video-objektů nejčastěji dokumentují výkony na pomezí performance až specifických sportovních výkonů. Al-Ali příležitostně spolupracuje s Tomášem Moravcem a Petrem Dubem. Stal se finalistou Ceny Exit (2009), či ESSL Award (2013). Jeho práce byly vystaveny v pražských galeriích Futura, Meet Factory, Galerie etc. V roce 2010 vystavoval v Kunstraum Bethanien v Berlíně, v roce 2013 v Německém Chemnitzu a v Českém centru v New Yorku. Autor žije na Buštěhradě a pracuje v Praze.
Výstavní program Galerie Lauby podporují: Ministerstvo kultury České republiky, Statutární město Ostrava, Fakulta umění Ostravské univerzity v Ostravě a Ostravské muzeum
