Martin Zet: S Čechy jsem skončil

Současný umělec Martin Zet prezentuje v Památníku Lidice své vidění českého státu a Lidic v něm, jejich místa v dějinách i ve svém osobním životě. Subjektivně tematizuje formativní děje, texty, dokumenty a okamžiky historie posledního století.

Do Lidic se autor dostává prostřednictvím věty “S Čechy už jsem skončil”. Reinhard Heydrich měl tento výrok říci 23. května 1942, čtyři dny předtím, než byl prominentní nacista, zastupující říšský protektor, šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a “kat Českého národa” odstraněn Kubišem a Gabčíkem v pražské Libni.

Důležitou součástí výstavy jsou díla, která vytvořil Martinův otec, sochař Miloš Zet, jako například studie k bronzové soše Země (také nazývané Nepokořená vlast) pro památník na Kobyliské střelnici v Praze.

Martin používá dílo svého otce jak ve svém osobně zaměřeném výzkumu, tak na něm ilustruje vztah umělecké tvorby obecně k dobové společenské i politické situaci. Ve svém výzkumu se ptá, jak by vypadalo naše okolí a naše současnost, “kdyby vše bylo jinak”? “Jaké by můj otec dělal sochy, kdyby se dějiny odehrávaly jiným způsobem?” Nejde ale o alternativní historii, jde o popis zlomků reality, kterou mj. dokumentují a zároveň určují texty dle Martinova výběru. Ty podle něj významným způsobem formovaly dobu a (rovněž umělecké) prostředí od roku 1918 (Washingtonská deklarace) až 2000 (Charta základních práv).

Texty k výstavě vycházejí i v knižní podobě pod názvem 3/4 ze 100.

Autor k publikaci říká:

“Více než dvacet let po smrti svého otce – sochaře Miloše Zeta (1920-1995) jsem konečně našel odvahu a začal jsem se probírat jeho pozůstalostí. O minulosti nemluvil. Některé sochy i dokumenty jsem viděl poprvé a uvědomil jsem si, že toho o nedávné minulosti ani přítomnosti země, ve které žiji, moc nevím. Začal jsem tedy hledat, co určovalo, kam se posledních sto let ubírala. Táta umřel, když mu bylo sedmdesát pět. 3/4 ze 100. Prohlášení, výzvy, smlouvy, dohody, manifesty, básně, charty dokládají formulace dobových představ, myšlenek, tendencí a rozhodnutí. Bylo pro mě těžké připustit, že politické texty nastavují prostředí, ve kterém žiji. Do loňského roku jsem je programově nečetl. Pokud jsem o nich slyšel, znal jsem je jen z interpretací a komentářů, které mi vysvětlovaly, co obsahují, jaký mají význam, co si o nich mám myslet. Některé zásadní není snadné dohledat – například Pařížské dohody, které přímo souvisí se vznikem Varšavské smlouvy, nelze najít v českém překladu ani na akademii věd, ani v archivu ministerstva zahraničí. Určité soubory tvoří tkáň, dokumenty ze sebe vycházejí, odkazují se jeden na druhý, navazují (Helsinky, Charta, Anticharta). V jiných moře slov skrývá odstavec důvodu (Anticharta). Další samy o sobě nemají příliš velkou výpovědní hodnotu – třeba právě Pařížské dohody bez Bruselského paktu a Bonnských dohod (Bonnské generální smlouvy). Podlehl jsem svým preferencím a nepoměrně jsem se soustředil na období kolem roku 1968, v jehož spadu jsem dospíval (narodil jsem se roku 1959). Kdybych poctivě sledoval dobu otce – sochaře, jugoslávského partyzána, což byl původní záměr, musel bych zařadit víc dokumentů z poválečného období i přiblížit rozkol mezi Stalinem a Titem a další vývoj v Jugoslávii, který tátu trápil ještě víc než situace u nás. Výběr z přečteného jsem ukládal podle data vzniku. Když byly dva dokumenty podobné, rozhodl jsem se pro ten pozdější. V této knížce tedy není vidět, jak Jaltská konference zmorfovala do Postupimské, Košický vládní program vyústil do Února 1948 a podobně. Mírovou výzvu lidických žen jsem zařadil až v Lidicích. Nejde o vyčerpávající výčet, spíše o trknutí, abych pečlivěji poslouchal, četl, co naši představitelé říkají, na čem se domlouvají, i dával pozor na to, jaké myšlenky klíčí či rezonují v mé hlavě.

Rodící se děje nejsou zcela skryty.”

-Martin Zet-