Ve své knize Ich kann hypnotisieren! Was kannst Du? (2007) definuje Markus Huemer v rámci své umělecké tvorby pojem „mediální manýrismus”, který se původně vztahoval k pozdní renesanci. Hlavním cílem renesančního hnutí bylo nové chápání světa, osvícení lidského ducha a fyzická krása. Manýrismus pozdní renesance toto vše podkopává a nesoustředí se ani na realitu, ani na ideál krásy, ale na samotného umělce jako tvůrce a na koncept geniality.

 

V „mediálním manýrismu” se Huemer vrací k digitálním obrazovým konceptům, a proto se zde objevuje zkreslování, nadsázka, radikalizace, citace a opakování forem, které již v digitálních obrazech existovaly. „Mediální manýrismus” tak není pouze stylem, ale reflexí, přivlastněním tradic a zároveň předjímáním nových konstrukcí. Jde spíše o vnitřní realitu počítačů, jejich programů, internetu a projekčních zařízení, o fungování počítačových kódů a algoritmů v tomto paralelním světě.

 

Samotné hledání je cílem, i když je od počátku jasné, že je odsouzeno k neúspěchu. Toto fundamentální zklamání je středobodem Huemerovy tvorby a vytváří zvláštní napětí s ohledem na technickou dokonalost jeho produkce: skutečnost, že hledání je nakonec nemožné, si autor uvědomuje od samého počátku. Spíše než s beznadějí se s tím vyrovnává s humorem, což naznačují už názvy jeho děl.

 

V této souvislosti se autor často odvolává na koncept utopie Ernsta Blocha, která není postulována jako opak skutečnosti, ale jako její výsledek čili jako nový druh pravdy v době vědy a techniky. Bloch formuloval doktrínu „kulturního přebytku” (kulturellen Überschusses), aby definoval roli kultury a v rámci ní i roli umění a malířství při vytváření lidských utopií jako odrazu lidské touhy po dokonalosti. Huemer tyto filosofické odkazy převádí do konceptuálního smyslu pomocí svého mediálního manýrismu: Odchýlí se od původního znění a manipuluje s ním pomocí synonyma, které mění význam sice jen nepatrně, ale zásadně.