Marius Kotrba – Pravá podoba
Svatý Kryštof Maria Kotrby vytvořený v roce 2005 pro olomoucký dálniční obchvat bezpochyby náleží k ikonickým pracím českého sochařství. Připomínáme si jej v tyto dny záměrně. Ve Zlaté legendě sepsané dominikánským mnichem Jakubem de Voragine v polovině 13. století je tento křesťanský světec a mučedník spojován s odvahou, silou a pokorou. V metaforickém příběhu prochází hierarchickým procesem, nejprve ve službě světskému panovníkovi, pak ďáblovi a nakonec Kristovi. Tato jednotlivá stadia symbolizují prostředí, která významově figurují i v pracích Maria Kotrby. Jeho námětové propojování lidského osudu s legendami křesťanských světců dostálo v závěrečných letech jeho života proměny, začaly se intenzivněji objevovat scény z prostoru pomyslného pekla.
Jakub de Voragine měl výjimečné vypravěčské nadání, a jeho texty o svatých se rychle staly oblíbenými nejen mezi duchovními, ale i mezi laiky. Také Mariovi Kotrbovi se podařilo oslovit nejen sochaře, jeho práce nesou silné a lidem srozumitelné obsahy. Znovu přesvědčivě přivedl do života témata přítomná v dějinách kultury před moderní dobou, zprostředkovaná často právě symbolickými životy světců, propojujícími „člověka s člověkem, s bohem, boha s člověkem“. Obdobný vědomý příklon k významové srozumitelnosti, který ovšem nejde proti umělecké kvalitě, nacházíme v českém sochařství například u Otto Gutfreunda nebo Ladislava Zívra. Shodou okolností také tito dva sochaři používali v jistých obdobích objemově plnou formu, tvarově oblou, jednoduchou, kompozicemi navozovali dojem dostředivého pohybu, tedy ve výsledku dojem niterné vyrovnanosti, pevnosti a klidu.
Svatý Kryštof je patronem cestujících a Marius Kotrba v instalaci pro olomouckou dálnici geniálně propojil světský prostor s tematickým přesahem. Připomeňme proto jeho komentář k práci nazvaný Na cestě (2009): „V minulosti se stavěla podél cest boží muka, patroni pro pocestné. Dnes už to považujeme za anachronismus. V důsledku rychlosti, ve které žijeme, nejsou cesty už tak příjemné, je kladen důraz na praktičnost a rychlost. Každý z nás zná pocit, kdy se žene několik hodin dálnicí. Přírodní krajina se stává monotónní. Člověk se stane součástkou mechanismu dálnice, strojkem, který kmitá a sleduje, aby dal znamení, předjel, zasunul se, nechal se předjet, a řítí se dál. Auta, krajina, svodidla, značky, mosty, reklamy, pumpy. Koutkem oka zahlédne daleko před sebou někoho kráčet po horizontu. Blíží se. Dotyčný kráčí, ale stojí. Zvětšuje se, je větší než člověk. Je to socha. Stíháte zaregistrovat jen siluetu, mnoho siluet. Jedete dál a ptáte se, co to bylo. Napříště už víte. Máte bod a víte, kde se nacházíte, kudy se budete vracet. Socha vytváří překvapení, vybočení, přitahuje. To, co působí, je její život, i když je statická. Člověk se pohybuje kolem ní, a o to jde. Je to iluze, kouzlo trojrozměrnosti. Většinou máme rádi věci pohyblivé a pohyb vytváří jejich atraktivitu. U sochy je tomu naopak. Stojí pevně a neměnně, avšak při pohybu diváka překvapuje svým novým a novým úhlem pohledu, novým obrazem. Je to dobré pro sochu, protože socha je tu pro lidi, pocestné, propojuje je s tím, co je nad nimi, ochraňuje je.“
Sochy, malby i kresby Maria Kotrby vypovídají především o mezilidské vzájemnosti, o vzájemnosti člověka s životem. Ve Zlaté legendě můžeme v textu o Svatém Kryštofovi dále číst, že je ten, „který nese Krista“ – „na zádech, aby ho přepravil přes řeku, v těle při umrtvování, v mysli ze zbožnosti a v ústech, když jej vyznával nebo kázal“. Se všemi uvedenými motivy se můžeme setkat i v pracích Maria Kotrby, ač je na první pohled vnímáme, jako by se týkaly především běžnosti každodenního života (Pár na hlavě, Láska v hlavě, Nese chlapy, Nese ženy, Dva plus jedna aj.). Možná právě o to více je zřetelné, že svědčí o schopnosti zprostředkovat pojetí individuálního bytí v neoddělenosti. Závěrem je ještě třeba dodat, proč Pravá podoba – dle autorových slov jde o „pravou podobu sochařství jako práce s hmotou“.
Marius Kotrba (1959–2011) studoval v letech 1981–1987 na pražské Akademii výtvarných umění (monumentální sochařství, S. Hanzík, M. Axman). V letech 1990–1992 zde působil jako asistent v ateliéru H. Demartiniho, roku 1993 vyučoval kresbu a sochařství na Academie Minerva v holandském Groningenu a od roku 1995 sochařství na Ostravské univerzitě (roku 2011 byl jmenován profesorem). Od roku 1980 se konala řada jeho samostatných výstav, je autorem mnoha exteriérových sochařských realizací v ČR i zahraničí (např. Loď v Rožnově pod Radhoštěm, pískovec, 1997–1998; Socha pro Ostravu, bronz, 2000; Sv. Alžběta v německém Buseck – Leppermühle, bronz, 2002; Sv. Kryštof na olomouckém dálničním obchvatu, bronz, 2005; Spravedlnost v Brně, bronz, 2010 nebo Dobrý Pastýř na D2 v úseku Lipník nad Bečvou – Bělotín, bronz, 2011).
kurátorka: Iva Mladičová
