Marie Blabolilová a Anna Krajčová – Stromy rostou do nebe

Sedím u Marie Blabolilové nad rušnou smíchovskou silnicí. Když by teď do ateliéru někdo vstoupil, spatřil by zvláštní scénu: Na Mariiných proslavených dětských židlích pro skřítky bychom byli jako dva obři. Koušu zuby zrnka kávy Turek a vybíráme co do Příbrami. Marie je při přípravách výstavy trochu nerudná, ale má skvělou vlastnost. Dokáže se usmívat i když láteří, a tak máte pocit, že svět k zániku nedospěje ihned, ale spíš až za chvíli. Zamračila se také proto, že se jí s několikaletou odmlkou ptám znovu: „Malujete stromy nebo žebříky proto, že představují symboly propojení Země a Nebe, známé ze všech mytologií a náboženství?“. Zatvářila se tak, že jsem pevněji stiskl chlebíček, který jsem od ní před chvílí dostal a vzpomněl si přitom na obrazy Ježíše Krista, které také malovala, aniž by přitom nepřestávala lamentovat na církev. „Já maluju stromy, protože se mi líbí.“ Tečka. Už se raději neptám a popisuji úmysl udělat výstavu z jejích obrazů a grafik společně s kresbami o dvě generace mladší Anny Krajčové, především stromy, květiny a nebe. „Jo, to mi lichotí, já už s těma starcema nechci nic mít“, povzbudila mě Marie.

Trochu jako obr jsem se cítil i při setkání s Annou Krajčovou. Sto padesát centimetrů vysoká umělkyně kreslí věci, které by se svou velikostí hodily spíš do lodi kostela než do galerie a tak jsem se ve srovnání s jejími kresbami rychle zmenšil. Na rozdíl od Marie Blabolilové diskuze o spirituálním zázemí svých námětů neodmítá. Když se jí ptám na její zaujetí hvězdami, upozorňuje mě na barokního mystika Roberta Fludda, který spojoval hvězdy a rostliny. Ke každé hvězdě patří na Zemi rostlina, která je svitem hvězdy ochraňována a vedena. Ukazuje mi přitom v domě jejích rodičů velkou kresbu oměje šalamounku a mezi větami o kosmologii odhání chlupatého psa, který se po kresbách zjevně rád a často povaluje. Robertem Fluddem se inspiroval i velmi slavný německý malíř Anselm Kiefer, který například slunečnici považuje za symbolické propojení mezi člověkem, nebem a zemí. Marie Blabolilová i Anna Krajčová malovaly a kreslily slunečnice. Anna přímo v Provence, kde je o století dřív maloval Mariin oblíbený Vincent van Gogh. Slunečnice od Anny Krajčové jsou temné, slunečnice Marie Blabolilové mají ve květech goghovskou nervozitu a expresi.

U Anny dostávám presso a stejně jako káva je mírnější i její projev. Usmívá se, když vzpomíná na jednotlivé stromy, které kreslila, mluví o józe a odkazuje na svůj text o přírodě: „Příroda je úžasná v tom, že změny, které v ní probíhají jsou spolehlivé, aspoň do určité míry. Ráno vyjde slunce, na jaře vykvetou kytky a na podzim opadají listy… Lidé jsou proti tomu příliš komplikovaní.“ Marie lidi také nezobrazuje a k malování přírody se vyjádřila pro Svobodné slovo v roce 1988: “….Neumím zobrazit přírodu. V přírodě je toho najednou moc a všechno se tam hýbe. Připadá mi těžké namalovat celý les, a proto většinou zobrazuji jednotlivé stromy… V přírodě se všechno opakuje. Opakuje se to a je to navíc vidět. Když začnou kvést bezinky, to je velká událost. Nebo když se na jabloních začnou dělat jablka. V přírodě jde jedna činnost za druhou, všechno se tam přímo žene do něčeho jiného. A všechno je stejně důležité. Všechno je obsaženo ve všem.“

Od 19. století zobrazování a poznávání přírody převzali fotografové a fotografky a její výklad věda. Umělci začali prostřednictvím přírody zobrazovat své pocity a postoje, od šedesátých let dvacátého století ubývalo zobrazování a do popředí se dostávalo akční a konceptuální umění a nad vizuálním zážitkem z přírody začal převládat zájem umělců o přírodní procesy. Anna Krajčová i Marie Blabolilová kombinují obojí. Tradiční styl zobrazování, kde nám výtvarné umění přináší silný estetický zážitek, ale i zájem o znázorňování nekonečných projevů a pohybů živého světa. 

Obě umělkyně spojuje i touha po poznání a pochopení univerzálního řádu, jehož hledání Marie Blabolilová popsala v Trialogu o přírodě v roce 1990: „Je to podivný pocit, když si uvědomuji, že všechno – živé i neživé – je jednoho rodu. Vesmír člověka přitahuje a přitom ho svou nepochopitelností děsí. Člověk se ho snaží ohmatat, ale přitom je ještě zmatenější. Snažím se svou prací hledat řád, který, jak se domnívám, je složený z mnoha protikladů, až ´nepochopitelných nesmyslů´, který právě těmito protiklady vytváří rovnováhu a ta jej drží pohromadě.“

Jan Freiberg

Marie Blabolilová (1948) studovala na AVU v Praze nejprve malbu u Františka Jiroudka a grafiku u Ladislava Čepeláka, výrazně byla ovlivněná večerními kurzy kresby malíře a grafika Jiřího Johna. Jejími stěžejními tématy jsou příroda a domov. Pracuje v grafice nejčastěji technikou suché jehly, od roku 1985 se stala její charakteristickou technikou malba na linoleum. Patří mezi nejvýznamnější české umělkyně své generace. Poslední výraznou retrospektivní výstavu uspořádala v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Miluje kočky.

Anna Krajčová (1992) studovala AVU v Praze v ateliéru kresby Jiřího Petrboka. Námětem jejích velkoformátových (ale i drobných) kreseb jsou především rostliny, stromy a hvězdy a vztahy mezi nimi.