Lebkou společnosti vane sychravý vítr. Dětinští starci osaměle tančí v zrcadlových sálech a přerostlé děti sdílejí nahrávky svých choreografií s pedofily.

  

Strašidlo komunizmu si líže rány a démon kapitalismu má zuby sežrané pervitinem. Nabídka pro kanibaly je v obchodních řetězcích nadále proklatě malá. Dominikovi Duků se klíží oči. Moudrost je otázkou dobrého koučingu. Mátožná zombies prosí o slitování. Vláda se nemůže shodnout na potřebné míře zadlužení samoživitelek. Od června budeme usilovně zasněžovat. Podle informací české rozvědky kulturní války skončí 9. května velkou přehlídkou na Duhovém náměstí. Šíří se dna. Na vše dohlížejí modří ptáčci ze Sněhurky. Kde mohou, tam pomohou.

  

Proč začínat text o Marku Medunovi soupisem headlinů z dnešních televizních zpráv? Je malíř středního věku, našel si dobré místo v Praze na umělecké škole a s definitivní platností nastoupil cestu akademismu. Proslýchá se, že je otcem několika dětí. Z uvedených důvodů mu záleží na budoucnosti… stejně jako všem. Jenže je z generace X. Pro tu se prognostika v Česku zkompromitovala, takže zůstal diagnostikem. Jako správný umělec nevidí celek, ale dokáže poslepovat jeho obraz. Pod rubovou stranu obrazu umisťuje dřevěný spodní rám.

  

Proč pokračovat v psaní těchto nesmyslů? Poté, co své fandovstvo Meduna potěšil malbami „vnitřností“, vstoupil do probádaných vod znechucujících narací a zavádějících alegorií. Jeho metoda je spíše konspirativní než konstruktivní. Nevede k porozumění – a všude a vždy trvejme na tom, že není moralistní, ale ani amorální. Spíše má místy zabolet. Nebo budit čpavkem. Některé jeho malby jsou mi opravdu nepříjemné. Dvě jsou pro mě nepřípustně nemístné. Jedna mě dojímá. Všechny mě fascinují a pro jejich nesmlouvavost nenacházím v českém malířství obdoby. Hraničnost ale nepovažuji za jejich důvod. Spíše za projev „totální distance v období sociální vypjatosti“. (úsměv)

  

Tento text patrně vyvolá námitky i u Meduny. Vždycky nějaké má. Nehodící se škrtněte: Text byl na základě námitek upraven – Bez námitek.

  

kurátor: Jiří Ptáček