Mám okno – vidím a zapomínám

Jak se můžeme orientovat v tolika informacích? Současné technologie nás dovedly až tam, kde máme více práce s vymazáváním než uchováváním informací – souborů, fotografií, zpráv, všech stop naší existence. Hromadí se denně kolem nás se zvětšující se rychlostí, která přesahuje naše schopnosti vůbec je zvládnout. Františka + Tim Gilmanovi využívají jako referenční body pevné struktury – mapy, stavby, interiéry, zkoumají tu procesy vymazávání a testují, jak mnoho může být odstraněno, abychom dosáhli rovnovážného stavu mezi přítomností a nepřítomností. Jejich poměr ovlivňuje naše vnímání prostoru, takže křehkost toho, co zbývá, aktivuje naši citlivost spíše pro to, co bylo na vymazaném místě, nežli pro to, co je zachováno.