Magdaléna Roztočilová, Jakub Roztočil – Dějiny se mají vyprávět jako příběh

Manželský pár Magdaléna a Jakub Roztočilovi budou své samostatné práce sdílet na společné výstavě, na které budou představeny figurativní plastiky amorfních tvarů a mechanicky generované rytmizující malby.

Často si nejeden z nás klade otázku, jak obtížné je být tím, kým skutečně chci být. Nic není automatické. V zásadě není nic zadarmo. Celý život je zjednodušeně řečeno o hledání vlastní pozice, kterou následně musíte hájit. Před vším. Stojíte v nepřehledném ringu, který je souborně nazýván svět. Na sobě máte nastříkány ve vrstvách všechny role, které je potřeba zastávat a obsáhnout. Matka, syn, kuchařka, milenec, řidička, opatrovník a třeba někde mezi tím umělec a umělkyně. Stojíte uprostřed. Dost možná malinko více uprostřed než tomu je u ostatních lidí. Co se od vás očekává? Nový pohled na svět okolo nás všech? Na realitu? Stále jiný způsob tohoto vidění? Ano, a je toho více. Mnohem více. Zvláště když jste umělci, kteří jsou manžely. A proč? Jednoduše proto, že tohle zde už bylo. Nesčetněkrát a každý přece tu historii zná. Je lhostejné, jak moc si ty ikonické příběhy žijí vlastním životem. Publikum chce příběhy, a historie se má ideálně jako příběh podávat, avšak skutečnou genezi určují jen reálné výsledky.

Magdalena a Jakub Roztočilovi ty reálné výsledky žijí. Kontinuálně je zhmotňují v soustavných kariérách, trpělivě budovaných v disciplíně, která nebyla vždy v popředí zájmu. Jde o dva sochaře, kteří se pohybují na opačných pólech výrazového spektra. Magdalena vychází z tradičních forem. Modeluje kompozice vycházející z lidské postavy, především z hlavy a figury. Pracuje s odkazy a citacemi na organickou podstatu lidské matérie. Tělesností a záměrnou proměnlivou proporcionalitou. K barvě přistupuje s vážností. Chápe její možnosti v celém rozsahu. Obřadnost, schopnost rozvinutí, nebo naopak ukončení materiálem předem rozehraného záměru.

Jakub Roztočil je, jak sám říká, sochařem, který však prostřednictvím vlastní „sochy“ maluje (generuje) obrazy. Jakýmsi prodlouženým autorským sochařsko-robotickým štětcem vytváří abstraktní kompozice vrstvených a rozpíjejících se barev v tenké vodní vrstvě na přesně adjustovaná vodorovně instalovaná plátna. Pracuje a především zkoumá možnosti jak techniky samotné, tak materiálu. Jde o tichou konfrontaci mezi konkrétními sošnými pracemi s širokým potenciálem vyprávět příběhy a tichou až kontemplativní polohou v plochách. Obraz a zvuk. Hmota a plocha. Matka a otec. Vůle, vytrvalost, oddanost. Všemu. Sobě, nejbližšímu okolí, rodině a v konečném důsledku celému tomuto svrchovanému příběhu jako celku.

kurátor: Jan Kudrna