Magdaléna A. Turzová: Cizí dům
Magdalena A. Turzová (*1978) se někdy v druhé polovině nultých let po přestěhování z centra Olomouce do srdce Hané pustila do zkoumání zvláštností současného venkova. Výstupem jejího výzkumu byly od počátku především malby. S neskrývaným zájmem a pobavením sledovala život v tomto kulturním vakuu. V jejích Lobodicích by se asi těžko líbilo Josefu Mánesovi, kroje ani malebnou krajinu byste zde nenašli. Maximálně jeden žudr na návsi. Lobodice ale nejsou ani žádné vykořeněné a chudé Sudety z fotografií Jindřicha Štreita. Je to hlavně pro měšťáky nepříliš atraktivní periferie, kterou v turistických průvodcích nikdo nenajde.
Pouze na nakrátko ji zaujala rázovitost zdejších obyvatel. Brzy začala zpracovávat výmluvnějších stopy jejich existence. Z autorčiných maleb takřka vymizely postavy. Zůstala lidskou činností poznamenaná krajina, architektura a nalezená zátiší. Krajinu, architekturu i zátiší bychom mohli rovnou napsat v uvozovkách, autorka ráda pracuje s pravidly těchto základních žánrů. Všechno, co by z povahy zobrazovaných věcí mohlo zavánět sentimentem nebo líbivostí neguje a obrací naruby. Zároveň se ale neopájí estetikou zmaru, která provází, někdy trochu samoúčelně, umělecká zpracování člověkem zničené krajiny.
Zachycená krajina (nejen zemědělská jak by se v srdci Hané nabízelo, ale i industriální a těžební) ale v žádném případě nepřichází o svou někdy až hororovou naléhavost. Atmosféra těchto krajin je stejnou měrou tíživá jako záhadná. Diváka nutí přemýšlet, co za tragédii to visí nad vesnicí. Na první pohled odlehčeněji působí malby, ve kterých se autorka věnuje soudobé stavební produkci. Zde se drama neodehrává pod povrchem. Zlo není skryté, ale naopak se bezostyšně vystavuje na odiv. Estetické násilí domácího kutilství, ztráty vkusu i nedostatek pokory ke všemu historickému jsou určitě méně hrozivé než zdevastovaná krajina. Sledovat cizí neschopnost nebo nepořádek je svým způsobem guilty pleasure, ale zde ho neprovází kdovíjak úlevný smích. Každý máme v tomto ohledu trochu černé svědomí.
Od architektury a lidských obydlí, je to jenom kousek k (nalezeným) zátiším. Ta nevycházejí pouze z autorčiných pozorování vlastního okolí, ale také z inzertních webových stránek. Inzeráty typu „daruji za odvoz“ obecně představují zajímavou sondu do běžných českých domácností. Magdalena se soustředí především na nechtěné předměty. Preferuje fotografie, kde předmětům chybí jakýkoli kontext. Stávají se tak záhadnými artefakty na stolech vzdálených generací archeologů. V posledních dvou letech Magdalena opět dává přednost objevům mimo monitor počítače. Od bizarních nálezů na internetu se vrací k vlastnímu pozorování, které je stejnou mírou kritické jako pobavené. Soustředí se na mnohem všednější až banální otisky lidské existence, které se zároveň staly nosnějším prostorem pro malbu.
Autorce se stále daří zachycovat svět na okraji. Nejedná se pouze o zanedbaný venkov, městskou periferii nebo vysloužilé vybavení domácností. V obecné rovině je to život mimo stránky křídových lifestylových časopisů. Nesouladem zobrazované banality a svým způsobem exkluzivního malířského záznamu se onu banalitu nesnaží heroizovat. Ani se nesnaží být mluvčím těch, kteří prohráli globalizaci. Přesto je v jejích malbách přítomná kritika světa, kde je na prvním místě spotřeba a peníze obecně. Magdalena nemaluje svět neúspěchu, ale pouze trochu neelegantní ušmudlané přežívání, které se nehodí na sociální sítě. Aktuální výstava je zároveň veselým i melancholickým pohledem voyera do cizích domů.
