Lucie, Agáta, Ágnes

Michaela Knížová alias Nynewe žije a tvoří v Košicích, dříve se věnovala akademické malbě, v posledních pěti letech ale převážně fotografuje. Studuje nová média, je jí blízká poezie, performance a videoart. Zachycuje své sny a představy, před objektivem často stojí sama sobě modelem a pracuje s vlastním tělem. V autoportrétech se stylizuje do zastřených pohádkových postav a démonů, její fotografie proto působí iracionálně, fantaskně a magicky. Inspiruje se folklórem a národními tradicemi, opírá se o středověkou symboliku a pohádky. Při fotografování využívá techniku malby, proto sama sebe považuje více za malířku, než za fotografku. Celá tvorba Nynewe je postavená na silné atmosféře a na jedinečnosti okamžiku, začala fotografovat právě proto, aby si situace pro vznikající malby důkladně zaznamenala. Společným tématem mnohých jejích fotografií je žena a její fyzická krása. Práce Nynewe často překypují zdravím, energií a přírodou, samu sebe před objektivem stylizuje do role světic a snaží se potlačit jejich současný obraz jakožto žen pokorných. Naopak se snaží upozadit jejich odříkání a prostotu a akcentuje jejich živelnost a přirozenost. A ačkoliv své fotografie přikrášluje, objekty aranžuje do světa temna.

Rozhovor s autorkou:
Co je teď aktuální ve tvé tvorbě? Na čem momentálně pracuješ?

Práve som dokončila cyklus fotiek z Charkova, Ukrajiny, kde som fotila krásnych a zaujímavých ľudí. A začínam rozmýšľať nad mojou diplomovou prácou. Pravdepodobne sa vrátim do rozprávkového sveta, s ktorým som pracovala pred pár rokmi.

Co propojuje výběr fotografií pro Daguerre?

Na prvý pohľad ich prepája postava ženy, dievčaťa a istý sentimentálny nádych. Za každou fotkou sú nejaké emócie, lebo fotím spontánne a často sú reakciou na niečo čo som zažila, čítala alebo videla, počula… niektoré sú aproprácie známych filmov, niektoré zachytávajú sväté, alebo reagujú na tvorbu a život mojich obľúbených autoriek – Sylviu Plath a Virginiu Woolf. Zachytávajú ženu v okrajovej situácii alebo premknutú extrémnym pocitom bolesti, lásky, odovzdanosti, strachu. Väčšinou fotím seba. Aj to je ich istým prepojením.

Jak vnímáš symboliku barev? Mají pro tebe barvy nějaký zvláštní význam?

Keď som začala fotiť veľmi som sa zaujímala o symboliku krvi – červenej farby, hlavne v kontexte so ženským telom. Môže symbolizovať pozitívnu radosť zo života, ale aj bolestivé poranenia, krvácanie. Často som ju dávala do svojich fotiek svätých. Keďže som na nich priamo nezobrazovala utrpenie, ktoré museli tie dievčatá podstúpiť, použila som červenú ako odkaz na mučenie. Často používam napríklad červený rúž – skrýva v sebe kombináciu ženskej vyzývavosti a zároveň vytvára červenú ranu na tvári, ktorá na seba priťahuje divákov pohľad.

Tvá témata jako fyzická krása / hřích / světice a odříkání – působí občas provokativně, i když tam jde občas cítit určitá hranice. Máš nějakou takovou hranici, za kterou by jsi v rámci performance, či fotografie už nešla?

Neviem. Táto hranica sa posúva dopredu alebo dozadu. Teraz si napríklad neviem predstaviť robiť performancie, aké som kedysi robila. Cítim sa zvláštne pri fyzickom kontakte s divákom, vyhovuje mi teraz odstup, ktorý vzniká pri fotografiách.

Jaký máš vztah k videu, filmu, hudbě? Jsou pro tebe inspirací? Můžeš napsat co máš ráda?

Hudba a film sú pre mňa veľmi dôležité. Páčia sa mi vizuálne zaujímavé filmy, ktorých jednotlivé zábery by uspeli aj bez deja, ako fotografie. Mám rada filmy Ingmara Bergmana, Petra Greenawaya, Tarkovského… Najčastejšie počúvam Antony&the Johnsons, mám rada ich melanchóliu.

Můžeš říct něco k inspiraci pohádkami? Jsou i nějaké typické slovenské pohádky, které tě inspirují? A co folklor?

Zaujíma ma Snehulienka, Popoluška a Šípková Ruženka. Nie sú typický slovenské, ale je v nich veľa šifier. Cítiť z nich spôsob rozmýšľania ľudí z minulosti a spôsob akým vysvetľovali napríklad sexualitu a ako ju kódovali. Rada používam kroj. Aj keď som fotila napríklad sväté – ako svätú Dorotu, ktorá bola veľmi populárna medzi mladými dievčatami na dedine.