Love Your Data : Life of Paranormia

Love Your Data: The Life of Paranormie

00:00:00

bojím se budoucnosti. Události, skutky, věci mi podávají ruku, ale já se jim vyhýbám pohledem. Nakonec jim podám ruku otočený zády a prohýbám se přitom jako starý pokroucený strom. Strach z budoucnosti je zároveň čímsi euforický. Jako bych se vrhal vstříc neuchopitelnosti, nevyslovitelnosti. Odevzdání se znamená sladkou sebedestrukci. Odchod odněkud je tak vždycky příchodem někam jinam. 

Jdu podle šipek. Kolem svítí lampy, jinak nic. Slyším slabé dunění, jinak nic. Chodba je podobná prázdným ulicím za úsvitu. Přicházím do šeré místnosti, která vyzařuje namodralé pulzující světlo. Je prázdná, ale cítím tady určitou vznikavost. 

00:55:12

není kam se posadit, ale nechci zůstat stát. Pomalu kráčím v soustředných kruzích a pohledem prozkoumávám místnost kolem. Občas se podívám se na své ruce světélkující jemným zrnem. Zrno se objevuje i na zdech kolem. Jako by mělo vlastní vědomí, jeho jemné žilkování pulzuje energií, kterou si představuju jako elektrickou a způsobuje jemné chvění vzduchu. Tepe podobně jako moje neuronová vlákna, se kterými si někdy povídám ve snech. Ve zlomcích vteřin vytvářejí nové konstelace, jak reagují na podněty v dynamice akce-reakce.

01:14:35

něco je vzduchu, očekávání, neklidně kráčím a přitom sedím ve stínu svého vnitřního rhizomu. Cítím se neukotveně, emoce nemají žádnou gravitaci. Toužím po výchozím bodu, po středu pavučiny, kterou utkává moje vědomí. 

02:54:22

můj život je konzistentní, myslím tím tedy, že jednotlivé přítomností střídají chronologicky jiné přítomnosti. Žádné výpadky paměti, halucinace, časoprostorové skoky. Vše se odvíjí dle fyzikálních zákonů přírody. Ale přesto se mi zdá, a žilkované výjevy všude kolem na zdech mně v tom usvědčují, že celkové směřování je soustředné, spirálovité, zapouzdřující se samo do sebe. Události mého života jsou stejně jako obrazce vtahovány do sebe v určitých opakujících se vzorcích, vnímám rovnováhu, která však doutná jistým neklidem. Ono tíhnutí ke soustředěnému a jednotnému zájmu je zároveň často těkavé a rozpolcující se. Jsem pohybem, který požírá sám sebe.

04:01:54

když mi bylo šestnáct, rozplakal jsem se před sochami na gotickém chrámu v centru Prahy. Nevím proč. Cítil jsem najednou pnutí v hrudi, které mě tahalo někam pryč, jako bych byl přitahován hutnou lepkavostí světa kolem.

Tímto započalo období vyrovnávání se s obecnou a bizarní daností světa jako celku. Od té doby chápu, že v určité hloubce lidské emocionality už nelze rozeznat štěstí nebo smutek. Splývají v jedno. Stejně tak jedna budoucnost neexistuje. Jen obrovskou energií nasáknuté potenciality našich možných směřování. Zásobníky jejich dat se nakonec spletou v jednu tuhou a přesvědčivou skutečnost.

04:06:16

znovu pátrám po svém středu. Toto hledání provází neustálé odchylky, jako by hranice mezi tím, co je dobré a špatné, pravdivé a lživé, byly rozmazané. Hranice pojmů se odvíjejí v několika bujících vrstvách zároveň, jako rašící fraktály. Zavírám oči a sleduju vědomé žilkování na dně mých víček kreslící podivné znaky jazyka, s nímž se setkávám poprvé. Mám podezření na jistou inteligentní metagnómii. Ničemu nerozumím, ale zásadním způsobem mě to mění. Jazyk nic neříká, ale ticho zde není.

05:45:48

kruhy jsou vychozené monotónností. Nenápadně vytvářejí smyčku.

06:12:03

monotónnost se stává meditativní kontemplací. Vidím osu y a osu x, ale nemůžu nikde najít osu z. Kloužu po povrchu.

06:16:00

mám pocit, jako by se na mě dívala soustava kamer, ale nejsem si jist, zda se dívají zvenku, či zevnitř mě. Možná v tom není rozdíl. Je to zároveň stav sjednocení i rozpolcení. Jedno bez druhého nejspíš není možné. Tyto zkušenosti musí být univerzální, musíme je zažívat všichni, jen důsledky, emoce a činy z nich vyplývající jsou jiné. Jsme ve struktuře světa pohlceni jako drobné mouchy v pavučině.

06:47:37

žilkování se z počátečního houfování rojů začíná sem tam antropomorfizovat. Ústa, hnáty, mimikry. Na zdi jsem zahlédl protáhlou tvář, v níž jako by se místo tvrdé lebky s čelistmi ukrývalo jakési želé. Je to nějaká metamorfóza, avšak ani původní, ani nový stav této tváře nedokážu pojmenovat. Jako by byla plná spirituálního slizu. Když chodím kolem, společně se odvíjíme jako extrémně zpomalený animovaný film.

07:43:29

cítím dým, svět venku je spálený, přichází bod zlomové nuly, ve kterém si mám sám vybrat, zda bude začátkem nebo koncem. Připouštím existenci děsu, mystiky, mezidruhové komunikace, multidimenzionálních realit i introspektivní halucinace. Fascinují a děsí mě zároveň.  

09:48:07

po určitém váhání vycházím z místnosti ven. Anebo zůstávám na místě a venek mi jde naproti. Nevím, ale už se nebojím. Lampy nesvítí a kolem chodí lidé, přesvědčeni o samozřejmosti světa kolem. 

Začíná mrholit.

#emotional_anarchyy