Loni v Marienbadu: Film jako umění

Film režiséra Alaina Resnaise Loni v Marienbadu (L'année dernière à Marienbad, 1961) se stal jednou z nejcitovanějších filmových klasik éry poválečné kinematografie. Svou vizuální přitažlivostí a novátorským zpracováním inspiroval nejen další filmové tvůrce, ale i výtvarné umělce, fotografy, módní návrháře a hudebníky. Výstava Loni v Marienbadu: Film jako umění poprvé výrazněji zkoumá kreativní dialog mezi filmem a vizuálním uměním a představuje díla současných umělců mezinárodní scény, kteří se odkazují k francouzské filmové klasice. Výstava přináší také jedinečná díla tvůrců klasické moderny, jako jsou Alberto Giacometti, Giorgio de Chirico či René Magritte, s nimiž film sdílí avantgardní estetiku a kritickou formu. Loni v Marienbadu: Film jako umění je první výstavou v Galerii Rudolfinum, která bude návštěvníkům díky podpoře Nadačního fondu AVAST přístupna zdarma.

FILM

Jako volná adaptace žánru francouzského nového románu, který vytvořil Alain Robbe-Grillet, se film Loni v Marienbadu zapsal do historie řadou ocenění. Již 1961, v roce svého uvedení, získal Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu, dva roky poté byl nominován Britskou filmovou akademií v kategorii Nejlepší film a scénář Alaina Robbe-Grilleta byl nominován na Oscara. Výstava Loni v Marienbadu: Film jako umění poprvé poukazuje na dalekosáhlý význam v umělecké sféře, který si film drží dodnes.

Radikalita filmu Loni v Marienbadu spočívá především v rozbití tradičních struktur času, prostoru a reality. Avantgardní hra, jejíž zápletka se odvíjí od otázky, zda se hlavní postavy opravdu minulý rok v Marienbadu potkaly, vychází z uměleckého jazyka, kde samotný styl se stává obsahem. Geometrické formy, architektonické linie a repetice kompozičních principů jasně odkazují na postupy charakteristické pro vizuální umění. Sám Alain Resnais poznamenal: „Rád bych vytvořil film, který bude vypadat jako socha a znít jako opera.“

VÝSTAVA

Výstava vedle soch, prostorových instalací, fotografií a videa zahrnuje i klasickou malbu a kresbu. Téměř dvoumetrové dílo německého klasika Gerharda Richtera navazuje na film rozbitím reality, kterou Richter zobrazuje pomocí fotografií a časopiseckých ilustrací vytržených ze svého původního kontextu. Roztrhanou narativní linii typickou pro film Loni v Marienbadu převzal do svého videa americký umělec Vito Acconci. Patrick Faigenbaum využívá fotografie k vytvoření iluze portrétní malby, jež s sebou nese také dlouhá monotónní čekání, kdy modely zamrznou v neosobní, téměř bezduché póze. Vztah iluze a reality zpracovává soubor fotografií Cindy Sherman nebo objekt Jeffa Koonse.

Mnoho současných umělců ikonickou filmovou estetiku ve svém díle přímo citovalo. Britská umělkyně Marie Harnett pro výstavu vytvořila sérii drobných, detailně propracovaných kreseb zobrazujících dramatické filmové scény. Stejně precizní jsou i kresby Pabla Bronsteina, velkého obdivovatele filmu Alaina Resnaise, které detailně přibližují architektonické prvky od baroka, neoklasicismu až po postmodernu. Film silně ovlivnil například i módní průmysl.

Jelikož kostýmy původního filmu byly navrženy Coco Chanel, nechal se i Karl Lagerfeld v roce 2011 na módní přehlídce své jarní kolekce v prostorách Grand Palais v Paříži inspirovat filmovou estetikou podtrženou architekturou barokních zámeckých zahrad.

Pohled do zákulisí tvorby filmu otevře výstava prezentací historických dokumentů, původních scénářů nebo fotografií z natáčení. Divák bude především uveden do inspiračních zdrojů pro film samotný. Díla od surrealistů jako Giorgio de Chirico, Paul Delvaux a René Magritte budou doplněna o Alberta Giacomettiho či fotografie Eugèna Atgeta. Atgetovy snímky zobrazující pohled do Versailleských zahrad vytvářejí okamžitou paralelu s několika filmovými sekvencemi natočenými současně ve třech německých zámcích Schleissheimu, Nymphenburgu a Amalienburgu u Mnichova.

Výstava Loni v Marienbadu: Film jako umění byla poprvé uvedena v Kunsthalle v německých Brémách a do Prahy nyní putuje její variace doplněná o instalaci Jána Mančušky a zvukovou nahrávku Věry Linhartové. Svým zasazením do neorenesančních prostor budovy Rudolfina navazuje instalace nový dialog s historickou architekturou výstavních sálů.

Více informací naleznete na www.galerierudolfinum.cz