Ljuba Šlechtová, Šimon Jan – Circumstances

Představme si, že jsme blízko lesa, někde u pole vysušeného horkým sluncem. Na poli stojí malá dřevěná chalupa. Obývají ji zvláštní tvorové, působí asi trochu děsivě, přesto k nám natahují ruce a zvou nás dovnitř. I když není vůbec jasné, co nás za plotem čeká, nemusí to být vůbec zas tak špatné.

V práci Šimona Jana i Ljuby Šlechtové je výrazným prvkem dřevo, což nabádá k tvrzení, že je daný materiál pojítkem jejich tvorby. Každý z nich však dřevo zasazuje do jiného kontextu. Ljuba Šlechtová našla na rodinné chalupě pracovní nářadí, se kterým její babička a prababička pracovaly na poli a dělaly další zemědělské nebo zahradní činnosti. Problematika ženské práce tu volně vstupuje do dialogu s imaginativní představou jiného, lepšího světa. Pracovní náčiní proto umělkyně rozložila a následně z něj utvořila rámy svých maleb, ve kterých záhadným postavám či objektům dřevo vrůstá pod kůži. Před našimi zraky ožívají ruce, smějí se nám naše záda, šklebí se na nás plot. Ten jako by pomyslně tvořil hranici mezi dvěma světy, jedním, kde vládne smutek a úzkost a druhým, ve kterém je naděje.

Šimon Jan dřevěné rámy rovněž postupně dekonstruuje, procesuálně upaluje, rozkládá. Popel, který zbyl, je explicitně přiznaný na malířském plátně jako relikt toho, co (z)bylo – a za chvíli může znovu vzniknout. Obnova lesů občas musí proběhnout tak, že je nutné vypálit celý les, aby se půda obrodila a začaly na ní růst nové stromy. Zničení tu představuje jistou formu obnovy a regenerace. Na malířském plátně se geometrické, záměrně zjednodušené tvary evokující přírodní procesy vrství a vytvářejí rovněž určité binární protiklady, které se však prostupují. Fenomén opakování a zacyklenosti nás neustále vrací na začátek… nebo je to konec? Metafora lesa, který doslova „povstal z popela“ všudypřítomně prostupuje vystavené obrazy umělce.

Šimon Jan i Ljuba Šlechtová svými obrazy přispívají kritickým komentářem k nastavení současné neoliberální společnosti, jejíž problémy se rozprostírají od klimatické krize až po neschopnost uchopit abstraktní globálnost, která vyžaduje konkrétní výsledky. Šimon Jan na plátně bojuje s racionálními strukturami, které si dopředu určí, ale nakonec jim podlehne na úkor abstraktní kompozice. Ljuba Šlechtová staví dřevěný plot, který se stává hranicí mezi světem, ve kterém žijeme a tím, který je možný, který třeba taky povstane z popela. Světlo za obzorem pomalu natahuje ruce, otevírá svoji náruč. Dovolme si společně se zasnít. 

Do kůže mi vrostlo dřevo, bylo ve mně, nešlo smýt. Nebylo úniku. Až mi to dřevo zachránilo život.

kurátorka: Helena Todorová