Light Obssesion

Light Obsession. Posedlost světlem nebo lehká obsese? U Romana Trabury obojí. Ambivalence, přítomná v názvu, je pro něj charakteristická. Tak i tak.
Obsesivní puzení nutí Romana ke změnám. Proto některým postavám přibyly oproti zde publikovaným reprodukcím ráznější atributy jako panzerfaust a romantickou lesní idylu rozrušil automobil s červenými světly.
Fenomén světla a stínu jako jeho opačného aspektu ruku v ruce s promýšlením světelné režie patří mezi zásadní a téměř konstantní charakteristiky Romanovy malby. Světlo svým barevným spektrem zviditelňuje svět a Roman Trabura je řeší ve své malbě kontinuálně až na hranici posedlosti.
V malbě historicky i pocitově platí, že světlo z objektu vyzařované, autonomní, neklade význam na smyslovou realitu a přináší mystický rozměr. Oproti němu světlo objekt osvětlující respektuje zákony optiky a obvyklou smyslovou zkušenost. Romanův interiér kostela osvětlují snopy světla zvenku, odpovídající smyslové zkušenosti světa, proudu slunečních paprsků. Prostor jimi osvětlený ale již zároveň získává hodnoty vyzařující. V krajině se pak odehrává světelná mystika barokně vyzařovaného jasu průhledů či spáry, dávající tušit další prostor či rozměr.
Romanovy v podstatě spacialistické přesahy světa viděného a vnímaného, průhledy, světelné i jiné štěrbiny nebo náhledy pod vodní hladinu odpovídají nazření za oponu jiného světa obdobně, jako když středověký

umělec iluzionisticky nadzvedl cíp plátna a nechal pod ním odehrávat další skutečnost, vyjadřující rozpor mezi vlastními pocity a dobovým poznáním skutečnosti.
V osobitém spacialisticko – luministickém rámci umocněném posedlostí vypravěč Trabura promýšlí dualismus dobra a zla, parafrázuje, odkazuje do dějin i současnosti. Glosuje. Konstruuje hádanky, dualistické hříčky. Vážně si dělá legraci, je něžně sarkastický. Sprejerské výlevy na plechových transparentech nejsou výronem rádoby adolescentní skepse. Fungují jako závaží, jež stahuje ulétávající idealistické pomyšlení a představy prostorů za obzorem dolů do sklepa. Potenciální svěžest je obtěžkaná duchem konce tisíciletí a dospělá duše pravověrného ironika a skeptika s vírou se zároveň nebojí přiznat k touze – průhledu – po harmonii lesního palouku.
Zbožštění balancuje na hraně devalvace, nepravděpodobné postavy se setkávají i míjejí v nadreálných kulisách. Panička venčí, stříbrné lejno ze spreje se ještě leskne. Mrakodrapy vybuchují v barevný ohňostroj. Jako všudypřítomný pocit existence na prahu katastrofy visí nad krajinou těžká mračna. Apofys na rozdíl od Melancholie Larse von Triera minul zeměkouli. Mořský okraj se přelévá, barvy přetékají, v řezu náhled pod hladinu do hlubiny nevědomí. Bylo – nebylo se stává přítomností.
Déšť ryb jednou za čas skutečně padne shůry.