Lenka Vítková – Echo

Kurátor výstavy: Jiří Ptáček. 
Lenka Vítková (*1975) se věnuje především malbě s přesahy do médií textu, instalace či pohyblivého obrazu. Typická pro její tvorbu je fragmentárnost, redukce, ale také nepřehlédnutelná křehkost a lyrika, občas úmyslně podvratně narušená. V současnosti experimentuje se sádrou, z níž odlévá speciální zrcadla pro pozorování tajného života vesmírných těles. Výstava potrvá do 29. 3. 2017. 

Kurátorský text Jiřího Ptáčka: 

„Malba je pro mě úzce spojena s performance, celá ta situace stání a pohybu proti plátnu, vyčkávání a dotýkání. Obsahuje předvádění, přednes, gesta“, napsala Lenka Vítková při příležitosti výstavy Frau Blumenstein v berlínském Autocenter v roce 2014. Těžiště své práce takto přenášela od artefaktu, této barevné pokrývky textilního podkladu, k procesu malby s jeho tělesnou dimenzí, přítomnou na obrazu v jejich reziduích (podobným zaschlým stopám bot na parketu jako reziduím tance). Vítkovou necitujeme ovšem pouze proto, abychom upozornili na důležitost, jíž přikládá aktu malby. Závěsnému obrazu jako věci, tedy úplného, přehledného, prostorově ohraničeného a takto totálního předmětu, totiž také otevřela vrátka, aby této prozaičnosti unikly a spojily se se svým zdrojem, kterým není až tak výhradně malba, nýbrž cosi, co ona nazývá performance. V psaní o práci Lenky Vítkové totiž není tento typ úniku ojedinělý. Rovněž my, kteří její umění vykládáme, se ho dopouštíme často a rádi. Téměř při každé příležitosti připomeneme intermediální přesahy jejích uměleckých aktivit, třeba alespoň okrajově, nebo ve zhuštěné podobě, jako tomu učinila kurátorka její loňské výstavy Smlouva s černou Edith Jeřáková, když pěkně shrnula, že „práce Lenky Vítkové vznikají v meziprostoru malby, řeči, literatury a pohybu těla.“

Nutkání připomínat u Lenky Vítkové postavení „mezi“ médii a disciplínami bychom mohli snadno připsat poměrně rozšířeným obavám z úzké specializace, tohoto průvodního jevu typicky české, avšak zcela chybné představy o vzájemné rovnosti coby rovnosti mezi diletanty. Domnívám se však, že takovým vysvětlením nám může protéct mezi prsty zásadnější aspekt Vítkové tvorby, jímž je zcela mimořádné lpění na jiném „mezi“, vkládaném přímo do forem jejích uměleckých realizací. Vzniká-li tento text kvůli výstavě jejích nových maleb, vytvářených na plochách sádrových placek, je vhodné pokusit se právě nadnesenou hypotézu vztáhnout k nim. Tyto drobné obrazy spojuje přibližně stejný formát i opakování některých motivů. Přesto o nich nemůžeme mluvit jako o pevně sevřené sérii. Koexistence barev a tvarů na každém samostatném obraze je unikátní a generuje vjem. Zásluhou častého uplatňování kontrastů mezi temnými a zářivými barvami je tento každý vjem silný, avšak i tak je pouze úsekem časově i prostorově protáhlejšího postupu vnímání celé řady, kdy jednotlivost ustupuje synergickému účinku. Tehdy také do popředí vystupuje zmiňované opakování, invariantnost, rytmus a jeho nemechaničnost.

Plošné nátěry jsou provedeny způsobem, který při bližším průzkumu vykazuje otisky štětce, ona rezidua přednesu a gest / autorské performance. Nedokonalost provedení není chybou, ale vědomým odkloněním od převažující tendence. Kompozice obrazů jsou jasně

rozvržené, jako by připnuté na geometrickou osnovu, z ní se však uvolňují provedením od ruky. Obdobným způsobem Vítková přistupuje ke vztahu mezi abstrakcí a znakovostí. Stejně jako na jejích jiných obrazech se užité tvary mohou projevovat jako abstraktní a konkrétní zároveň, kdy přiklonit se k jednomu pólu znamená ochudit se o druhý, také u nových placek je naznačena obojetná povaha toho, co je na obrazy namalováno. Pokud nám připomenou konkrétní věci či jejich detaily, čerpáme z paměti na jevový svět a asociativně-symbolické imaginace. Relevantní je ovšem čerpat rovněž z paměťového archivu bezobsažných forem, jimiž nás již více než století obdarovává svébytná vývojová linie nezobrazivého výtvarného umění.

Tyto rysy práce Lenky Vítkové si dovoluji považovat za hlouběji založenou vrstvu ono „mezi“. Nejsou příznakem nerozhodnosti, liknavosti, a už vůbec ne útěkem „od zodpovědnosti umělce reflektovat stav světa“. Namísto zaměření na sociální, evironmentální, nebo jinak věcně angažovanou problematiku, se angažmá Lenky Vítkové projevuje v důrazu na nenahraditelnou schopnost výtvarného umělce zprostředkovat ostatním, ovšem nejprve sobě samotnému, vizuální zkušenost coby možnost vhledu do světa, jež je povahy spíše kvantové, otevírají se našim smyslům a skrze ně se i transformující, a unikající oné jednotě, která samospádem může vyústit v totalitní degeneraci. Pořád přitom mluvíme o zraku, výtvarném umění (a tentokrát o malbě).

Jiří Ptáček