Kryštof Kaplan: TENZE

Napětí mezi stabilitou a dynamikou, klidem a nebezpečím, mezi organickou a anorganickou podstatou hmoty, mezi jejími kvalitami jako je tíha a lehkost, tvrdost a měkkost, pružnost či pevnost, stejně jako mezi ustálenou funkcí objektů a jejím popřením – to jsou témata, kterými se sochař Kryštof Kaplan (1987) systematicky zabývá již od dob svých studií na pražské AVU v ateliéru Socha II. u profesora Jindřicha Zeithammla, kde následně působil jako asistent.

V Centru současného umění DOX představuje Kryštof Kaplan tři scénické situace, které jako hlavní komunikační mechanismus využívají tenzi mezi zdáním a skutečností. Vtahují diváka do sémantické hry, v níž jsou očekávání o vlastnostech a fyzikálních zákonitostech, či o měřítku a funkci konkrétní hmoty nebo objektu nahlodávána a znejišťována.

Tento princip využil již ve svém diplomovém cyklu Mizení, který výstavu v DOXu uvádí. Jedná se o pět plastik metaforicky zpodobujících fáze smiřování se se smrtelností, jak je ve své knize On Death and Dying popsala psycholožka Elisabeth Kübler-Ross. Autor zde pracuje s předměty každodenní potřeby, jako jsou židle, staré peřiny a prostěradla, jež zasazuje do industriálních hliníkových mechanismů, které počítají s interakcí s lidským tělem – fungují jako svého druhu pasti a potenciál fyzické konfrontace využívají jako funkční estetický prvek.

Ve druhé části výstavy vybudoval Kaplan site-specific instalaci, která přímo reaguje na architekturu DOXu. Pět vetřelců prorůstajících pláštěm budovy v místech, kde jsou v interiéru zazděná okna a expandujících i do exteriéru, vykazuje na pohled živočišný charakter, který je však při dotyku s tvrdou hmotou laminátu relativizován. Instalace navozuje pocit izolace –  privátní prostor určený ke kontemplaci je chráněn pouze tenkou membránou, přes kterou se snaží proniknout masa vnějšího světa. Narůstá zde tenze mezi bezpečím a ohrožením docílená zakonzervováním fyzikálního napětí ve hmotě.

S organickými formami odlitými z prověšených textilií pracuje Kryštof Kaplan i ve třetím prezentovaném celku. Přiznaně zdobná struktura objektů Turniket a Solárium obsahuje subtilní estetický, snad až sentimentální aspekt. Ten je vzápětí nabourán nátěrem páchnoucím vyjetým olejem, který může evokovat morbidní tělesnost v jejím rozkladu. Tato situace simuluje pasti soudobých obchodních a body-buildingových svatyní a rozšiřuje vyznění Kaplanovy tvorby o radikální sociálně-kritický postoj.