Kritické infrastruktury

Kritická infrastruktura je dle definice infrastrukturou klíčovou pro chod společnosti a ekonomiky, v případě jejího ohrožení může nastat „krizová situace“. Takové situace však nepochybně provázejí již její plánování a výstavbu zahrnující politická vyjednávání, transfery ekonomické stejně jako distribuci lidských zdrojů. Výstavba takových infrastruktur, jakými jsou ropovody, plynovody či dnes sítě optických kabelů, odráží dobovou geopolitickou situaci a ovlivňuje tu budoucí, promítá se do průmyslové produkce dotčených států i do životů mnoha jednotlivců, ať už v rolích expertů či dělníků vyslaných do dalekého zahraničí. Již hotové infrastruktury pak v uzlových místech generují společenství navázaná na její údržbu a provoz. Infrastrukturu si můžeme představit jako síť, která „vyživuje“ společnost, a ta je na tomto zdroji do jisté míry závislá, což z dané infrastruktury samozřejmě činí mocenský nástroj. Ohrožení přísunu „živin“ z infrastruktur se stává silnějším politickým argumentem než například zamezení porušování lidských práv nebo udržení mírových vztahů. Kritická infrastruktura podrobena kritickému zkoumání se pak jeví navzdory své často robustní fyzické formě jako křehké předivo vzájemných závislostí.

Příkladem takové infrastruktury je ropovod Družba (Přátelství), jehož první část byla oficiálně otevřena před 60 lety, v roce 1964. Celý byl budován v letech 1961–1971 a spojuje Rusko s místy na Ukrajině, v Bělorusku, Polsku, Maďarsku, ve Slovenské i České republice, Rakousku a Německu. Jeho síť dnes zahrnuje kolem 4000 km potrubí napříč několika zeměmi, s mnoha uzlovými body, jakými jsou tankoviště, terminály a čerpací stanice. Na území České republiky se nacházejí tři čerpací stanice, dva terminály a jedno tankoviště této větve ropovodu čítající (bez odboček a zdvojení) přibližně 350 km potrubí. Trubky s průměrem kolem 50 cm jsou víceméně skryty pod povrchem, jen na některých místech se vynoří, aby se pak opět skryly.

Ropovod Družba je již od roku 2003 předmětem výzkumu umělecké dvojice Nomedy a Gediminase Urbonasových, kteří jej vnímají jako distribuci a organizaci mocenských vztahů. Ty se proměňují v čase, ale také ve fyzickém prostoru podél několika tisíc kilometrů dlouhého ropovodu. Tytus Szabelski-Różniak na danou infrastrukturu nahlíží jako na nástroj budování obchodních vztahů i vedení konfliktu. Autorovy fotografie ukazují úsek ropovodu, který vede ze Sibiře do rafinerií v polském Płocku a německém Schwedtu a doprovází je nahrávka zvuků tamní krajiny. Jiří Žák a Rado Ištok zkoumají zapojení bývalého Československa do budování zahraniční ropné infrastruktury. Ve své videoinstalaci vycházejí z archivního materiálu a zaměřují se na kritický moment spojený s nerealizovanou rafinerií v iráckém regionu Daura.

vystavující: Nomeda & Gediminas Urbonas, Tytus Szabelski-Różniak, Jiří Žák & Rado Ištok

koncepce výstavy: Michaela Janečková, Irena Lehkoživová, Barbora Špičáková