Kristýna – V křehkosti spatřuji sílu, v síle křehkost.

V křehkosti spatřuji sílu, v síle křehkost. A ve slově křehkost cítím Korsiku, ač vůbec křehká není. Propojuji minulost se současností a hledám pohled vpřed. Dokumentuji, co vidím a jsem si vědoma, jak svým pohledem zkresluji skutečnost. Existuje realita? A je pravdivý obraz opravdu obrazem či zachycením situace? Je možno tu realitu zachytit? Možná je čas vrátit se k textům mého oblíbeného Rolanda Barthese. Odhaluji křehkost mysli i srdce, odhaluji je podobně jako se svlékají korkové duby, když z nich lidé odebírají korek.

Putuji krajinami. Obklopují mne a nechávají mne stávat se jejich součástí. Jsou to krajiny opravdové, ale také krajiny mého vlastního já, mého bytí, mého nitra. Putuji krajinami sebe sama, své křehkosti i síly. Naslouchám a tiše pozoruji. Stávám se skrytým tichým pozorovatelem. Naslouchám zemi. Těkám jak tětiva luku, když šíp vyletí a započne pohyb blížící se k cíli. Ve smíru. Vidím krásu v každém, vidím krásu ve všem. I v tom, v čem ji ostatní nevidí. I v tom, v čem jako by není. V klidném rytmu ostrovního života se stejně setkávám se svou dynamickou výbušností i vnitřním klidem. Putuji se sluncem s jeho východem. Klid se střídá s rychlostí. Napětí. Gradace. Excentricita. Děkuju. 

Navazuji, ač možná trochu metaforicky a abstraktně na práci Otakara Nejedlého, Bedřicha Piskače, Josefa Hubáčka a Jana Slavíčka (a samozřejmě všech dalších účastníků krajinářských cest na Korsiku).