Klaudie Hlavatá – Obrácený stín
Stín je odvrácenou stranou světla. A to ve faktickém i přeneseném slova smyslu. Technicky vzato jde o místo, kam světlo nedopadá. Tmavou plochu, která se objeví za každým osvětleným neprůhledným tělesem, jejíž definující tvar povstává z jeho průmětu. Proto je stín často pokládán za obraz fyzické skutečnosti a druhou podobu všech věcí. Platón k němu přirovnával domněnky nepodložené poznáním idejí. Také člověk a jeho stín jsou spolu už od samého narození v bezprostředním spojení. Neopouští ho ani v okamžiku smrti, ke které měl pro svou prchavost, nehmotnost a temnotu vždy blízko. Ne náhodou bývají v mytologii zemřelí nejednou popisováni jako stíny. Carl Gustav Jung v rámci svého výkladu analytické psychologie mluví dokonce o stínovém já, přičemž stínem nazývá všechny odvrácené a odmítané skutečnosti, které se jedinec kvůli jejich nepříjemné, někdy až zraňující povaze, snaží vytěsnit. Ani jejich přítomnosti se ale nezbaví. Stín prostě zůstává stínem.
Práce Klaudie Hlavaté (*1992) jsou osobní, proto není divu, že také ony v sobě nesou znaky jisté bipolárnosti. Mají své světlé i stinné, respektive temnější stránky. Podobné je to i s jejich charakterem. Vycházejí sice z reality, nejsou ovšem její dokonalou kopií, nýbrž emocemi a časovým odstupem pozměněným obrazem. To je důvod, proč na jeho základě nelze dost dobře odhadnout, jak původní předobraz vypadá nebo z čeho přesně vychází. To ovšem ani není jejich účelem. Tím může být naopak samotný asociační proces, kterým člověk při identifikaci jejich obsahu prochází, protože to, co Klaudii Hlavatou zajímá především, jsou struktury lidské mysli a způsoby, jakými se do ní ukládají informace, včetně jejich intenzity. Důležité při tom není jen to, co je výrazné a zřetelné na první pohled. Svou váhu mají samozřejmě i zastřenější motivy a bez významu není ani to, co není vidět. Právě absence, pauza v obraze – náhlé vynechání barev i tvarů upozorňuje na to nevyslovené, utajené a potlačované, co lidský život ovlivňuje možná nejvíc.
Ideálním médiem se pro Klaudii Hlavatou stala koláž. Umožňuje jí vedle sebe přirozeně skládat různé styly, přímé vizuální odkazy a zároveň do nich autorsky zasahovat. Postupně pro sebe našla osobitou kombinovanou techniku, která směšuje nejen fotografie a ilustrace s kresebnými či malířskými vstupy, ale může využívat i méně obvyklé postupy, jako je například gravírování. To dovoluje speciální podložka, kterou u ní bývá plexisklová deska. Mezi další výhody, které Klaudie Hlavatá cíleně využívá k tomu, aby zásadním způsobem měnila tradiční podobu a možnosti koláže, patří nejen téměř neomezený formát, který v jejím případě nezřídka atakuje lidské měřítko, ale samozřejmě i pevná konzistence a především transparentnost. Díky ní může autorka pracovat nejen s fenoménem prázdnoty, ale i s průhledy, jejichž prostřednictvím dokáže do svých komplikovaných kompozic vnést vizuální kontext okolního prostoru a pohledově je propojit s realitou.
Práce Klaudie Hlavaté se vymykají běžné klasifikaci malířských témat. Je možné o nich uvažovat jako o psychologických schématech nebo projekcích, mentálních mapách, případně zvláštním spojení vnitřní krajiny těla a mysli. Propisují se do nich vzájemně ambivalentní kategorie jako makro × mikro, blízko × daleko, tehdy × teď, dětství × dospělost nebo intimní × veřejné, které vytvářejí zvláštní napětí a jen podtrhují fragmentárnost koláže. Zásadní roli u ní hraje ale především párová antiteze osobní a obecné. Na jednu stranu se tak v obrazovém prostoru objevují snímky z rodinného archivu nebo dokonce struktura vlastních buněk, stejně jako se v něm odrážejí konkrétní sny, vzpomínky a traumata. Na stranu druhou je vyvažují běžné připomínky dobové reality z časopisů, knih nebo internetu. Přestože koláže Klaudie Hlavaté bezesporu mají i autoterapeutický rozměr, vytvářejí zároveň nový svět, který nikomu nepatří – vztahy, situace, tvary, vrstvy, v nichž se může tak trochu najít každý.
kurátor: Radek Wohlmuth
