Když socha padá

Sochařská výstava představuje podstatnou část tzv. Staré party, tedy žáků Karla Nepraše, kteří v jeho ateliéru na pražské akademii studovali v první polovině 90. let, zcela na počátku jeho pedagogické dráhy. Výstava navazuje na první výstavu Karla Nepraše a jeho učedníků v této galerii v roce 1992, tedy před 27 lety.

Neprašovou školou prošlo několik desítek studentů. Jak trefně poznamenal jeden z nich, z jeho ateliéru se téměř neodcházelo, taková tam vládla idyla. V etapě asistenta Jiřího Plieštika neprašovskému humoru konkuroval vážný palcrovský přístup. Situaci zahušťovala občasná přítomnost Ivana Martina Jirouse, dědictví Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu a undergroundu.

Vybraní autoři představují syntézu experimentálních přístupů, nových materiálů a dědictví tradice sochařství. Pracují s materiály věčnými i pomíjivými, dokáží spojovat tragédii s fraškou. Není to již čistá groteska, spíše v mnoha případech punk, přesto lze najít jasné spojnice mezi Neprašovým vlivem a současnou tvorbou jeho někdejších učedníků. Návaznost není ani tak v tvarosloví, jako v otevřenosti, toleranci, vtipu, důvtipu a etickém rozměru jejich přístupu k hmotě a poselství. Neprašovi nejlepší učedníci ve své práci předefinovávají stará a věčná témata a definují nová. Na výstavě se objevuje věčně živý beatnický impuls vedle technoskepticismu a nejistých pozic charakterizujících soudobý svět.