“Young, beautiful, desirable. Men find her irresistable, but something is happening to her, something that she doesn’t quite understand, and soon, she will be swept up in a frantic fury of… REPULSION.”

 

Když v roce 1965 natočil tenkrát dvaatřicetiletý Roman Polanski svůj první zahraniční film Repulsion s Cathrine Deneuve v hlavní roli, jeho úspěch ho okamžitě umístil do role mezinárodně renomovaného režiséra. Dnes na Repulsion, zvlášť v anglo-americkém prostředí, nahlížíme jako na dílo sexuálního predátora, přestože evropské publikum k Polanského tvorbě nazdory pravidelně se objevujícím novým obviněním z nejpřijatelného chování vůči ženám přistupuje s větší tolerancí. Sám Polanski se po letech v nedobrovolné izolaci ve Francii cití být neprávem omezován, což ilustruje svým novým filem “J’Accuse!” (Žaluji!) o aféře Alfreda Dreyfuse, na základě zfalšovaných dokumentů ze špionáže obviněného důstojníka francouzské armády.

 

Repulsion vypráví příběh mladé atraktivní ženy neusále pronásledované mužskými pohledy a nežádoucími doteky, které postupně vedou k dramatickému rozpadu její osobnosti. Pravidelné agrese mužů v jejím nejbližším okolí se začínají projektovat do halucinací a vizí opakovaného znásilnění. Hranice mezi realitou a představami se postupně zcela ztratí. Nespočet těl zbavených hmatajících mužských rukou vystupuje ze stěn jako větve neprostupného lesa v divokém větru a vedou Carol Ledoux (Deneuve) k plné paralýze. Zda-li jeden pár z nich obrazně i doslovně patří samotnému režisérovi je klíčovou otázkou současné kritiky filmu.

 

***

 

Tvorba Kateřiny Vincourové čerpá z intimního prostředí domova převedeného skrze propojování zdánlivě náhodně nalezených předmětů denního užití do sochařských a instalačních forem velmi často komponovaných s krajní vnitřní tenzí nebo přirozenou, ač na první pohled neznatelnou nestabilitou. Napjaté textilní gumy, hřebeny nebo stahovací spodní prádlo vstupují do plyného hovoru s fragmenty dekonstruovaných oděvních manekýn a dalších antropomorfizovaných držáků vyňatých z výkladní skříně klasické galanterie.

 

Stereotyp vnímání domova jako klidného přístavu uprostřed rozbouřených vod okolního světa vstupuje do kontrastu s realitou pravidelných a pro jakýkoli mezilidských vztah typických a nutných konfliktů. Situace, které zůstávají doslova viset ve vzduchu bez patřičného verbalizovaní a reflexe postupně formují neviditelné hmoty podléhající základním přirodním zákonům a tedy i gravitaci. Jejich tíha se obrazí na svém okolí a vytváří jasné fyzické manifestace v prostoru.

 

Nohy, ruce, krky a torza se vyjevují ze stěn nebo podlahy a pohlcují celý svůj okolní prostor jako by nebyly jen fragmenty, ale kompletními těly. Jejich pohyb v čase je zmrazený jako zaseknuté přesýpací hodiny. Praporky a tyče drží neviditelné ruce, které ve své přesně vymezené časovosti nestihli projít skrz a zůstavají skryté v pevném cihlovém ostění nebo dočasné sádrokartonové přepážce. Čas osciluje a nechává průchod nejen tělům, ale i segmentům možných minulostí a za okny vychází slunce.

 

Potenciál drobného násilí, které ale může být zároveň zdrojem radosti udržuje atmosféru podobně napjatou jako jsou i stuhy, vlákna a napínáky Kateřininých objektů. Křehkost, fluidita, nejednoznačnost.

 

***

 

Co Polansky dovádí do drasticky naturalistického vyobrazení postupné eskalace psychózy vedoucí k vraždě na pomezí hororového formátu Vincourová zpracovává jako plynulý dennodenní proces postavený na nenávodném náznaku. Ruce zkamenělé ve stěnách zde nejsou nezbytně jen zdrojem agrese a zneužití, ale také nástroji bežných aktivit, stejně jako politického protestu, aktivismu nebo jednoduchého pohlazení. Paralela mezi obojím vytváří další úroveň napětí možného čtení výstavy, ale zároveň zůstává zástupnou pomůckou. Nevinnost v tomto případě není naivním nevědomím, ale poučeným a intencionálním vnímáním okolního světa a jeho proměn.

 

kurátor: Jen Kratochvil