Abstrakce, jakožto specifická kategorie nezobrazujícího umění, disponuje unikátní vůlí vykládat realitu jinak. Skrze oddělení formy a obsahu od jasně signifikující ikonografie abstrakce nabízí svět, kde je možno přemítat a diskutovat mimo dichotomie psychosociálních, kulturních i politických norem. Uvěznění v pevných okovech materiality ve světě abstrakce pozbývá na významu. Je-li doba definovatelná abstrakcí, pak je to právě ta dnešní. Malby Kateřiny Štenclové s hravostí i nadsázkou neohroženě vstupují do tohoto dějiště a rozehrávají omamnou i prchavou polemiku o tom, jaké možnosti skýtá topografie abstraktní malby i jak je v důsledku proměněna krajina těla vnímajícího.

 

Podobně jako hudební skladba se jednotlivé vrstvy uměleckých děl Kateřiny Štenclové do sebe prolínají. Spolu, v jednom dechu, v neklidu i souhře, utvářejí neskonale okázalou a dokonale plachou abstraktní výpověď, jež se nám neodvratně dostává pod kůži. Díla nás uvrhují do světa, kde se nekonečno setkává s pomíjivostí, kde se význam a smyslovost neustále spoluvytvářejí, vpíjejí se do sebe a zas se odlučují, a kde vzájemný dotek je hřmotnou, vše přetavující akcí, alfou a omegou toho líbezně zběsilého, půvabně prchavého stavu, jež nazýváme bytím.