Kateřina Šedá: Milada Šoukalová – Normální život

Nabourávání zažitých stereotypů, otázky vztahující se k sociální problematice a aktivní zapojování lidí do svých akcí a výstav – tak lze v krátkosti charakterizovat tvorbu intermediální umělkyně Kateřiny Šedé.

V posledních létech se jedná povětšinou o projekty a události, v kterých zaměstnává početné skupiny lidí, kteří však nemají se současným uměním nic společného. Rovněž velká část, zejména zahraničních realizací se odehrává mimo klasické „instituce“ jako jsou muzea a galerie. Diváci se tak mají možnost s dílem Kateřiny Šedé setkat například v městském prostředí či na návsích obcí.

Mezilidské vztahy, jiné využití všedních prostředků a rozdílný přístup ke každodennosti se stávají základem tvorby, kterou Kateřina staví účastníky do zcela jiných situací, než běžně zažívají. Někdy se jedná o aktivity na osobní rovině, jindy zas akce s lokálním charakterem.

Kateřina Šedá žije v Líšni. Ta byla dříve historickou vesnicí, dnes je však bohužel brána za periférii města Brna, oficiálně nazvaná „městská část Brno – Líšeň“. Jedná se o místo, které je jí velkým inspiračním zdrojem jak svým okolím a prostředím, tak i jeho obyvateli, především autorčiny blízké rodiny.

Zde lze například připomenout projekt „ Je to jedno“, jenž je explicitně spojen s Kateřiny babičkou. Ta byla ústřední postavou konceptu, kdy se ji autorka pokusila vyprovokovat k aktivitě, kterou ztrácela upadáním do jisté životní letargie. Babička, která velkou část života trávila v prostředí Domácích potřeb, odkud si pamatovala celý sortiment zboží. Kateřina babičku přesvědčila, aby jednotlivá nářadí začala kreslit. Vznikl tak velký katalog kreseb, který čítal více jak 600 položek včetně cen. Za tento projekt Šedá obdržela v roce 2005 Cenu Jindřicha Chalupeckého.

V rámci kolektivních akcí stojí za připomínku mimo řady další, neméně zajímavých a kvalitních konceptů například „Výstava za okny“, kdy 150 obyvatel Líšně vystavilo na základě její výzvy v oknech domů předměty, dle své volby. 

V akci „Nic tam není“, do které byli zapojeni vesničané z obce Ponětovice, Kateřina Šedá provedla roční průzkum vesnice a podařilo se jí v jednom konkrétním dni přimět všechny obyvatele k vykonávání aktivit na základě stanoveného harmonogramu. Ve stejnou dobu ráno vstávali, nakupovali, zametali před domy, vařili k obědu rajskou omáčku, jezdili vesnicí na kole a šli společně i na pivo.

V roce 2008 Kateřina Šedá prezentovala na mezinárodním Bienále umění v Berlíně dílo, které mělo také základ v rodné Líšni. Sama k jeho koncepci uvádí:

„V roce 2008 jsem si všimla, že se většina plotů v naší obci radikálně zvedla do výšky a všechny mezery, kterými bych mohla po cestě domů někoho zahlédnout, zčistajasna zmizely. Najednou začalo být téměř nemožné skrz plot někoho pozdravit. Jakoby zeď, která před osmnácti lety obíhala celou naši zemi, nezmizela, jen si ji obyvatelé mezi sebe vzájemně rozdělili.

Začala jsem tedy přemýšlet, jakým způsobem bych mohla své blízké při cestě vesnicí znovu uvidět a současně způsobit, aby se skrze mě uviděli navzájem. Jednoduchý návod mi poskytla situace dvou sousedů, kterým stará švestka při bouřce vyvrátila pletivo stojící na hranici jejich dvou pozemků. Když jsem pozorovala, jak se oba dva snaží široký kmen vyprostit, uvědomila jsem si, že jejich společnou věcí je právě plot. Poloha stromu tak odkryla cestu, jak sousedy vzájemně spojit: MUSÍM PLOTEM PROJÍT! Vzdušnou čarou jsem spojila náš dům a autobusovou zastávku na konci Líšně (čára vedla v podstatě přes celou Líšeň, protože náš dům i autobusová zastávka jsou na opačné straně Líšně) a rozhodla se tuto trasu (protínající víc jak 80 pozemků) 22. června 2008 projít. 

Ještě předtím jsem však v Berlíně (na 5. berlínském bienále) vytvořila SKICU: postavila jsem zde kopie deseti skutečných líšeňských plotů, které jsem spojila do tvaru kruhu, jenž dobře symbolizuje typ bezvýchodné cesty. Poté jsem několik měsíců přemlouvala dvojice sousedů, mezi kterými tyto překážky stojí, aby z Líšně do Berlína přivezli věc, pomocí které by svůj plot dokázali k sousedovi přelézt. 4. dubna 2008 se tak před zraky ostatních přihlížejících sousedé symbolicky nad plotem potkali a společnými silami se pokusili najít cestu z kruhu ven.“

Nejen díky tomu, že se Kateřině Šedé podařilo poměrně rychle prosadit na mezinárodní scéně, tak se jí stala místem „výzkumu“ i menší obec v zahraničí. V roce 2009 to byla německá hornolužická vesnice Uhyst. Tamní obyvatelé na základě Kateřiny prosby nakreslili na jeden arch papíru, jednou čarou, jak si představují „ducha“ této obce. Výsledkem byla kolektivní kresba, s podpisy všech 316 účastníků.

Podobných událostí má za sebou Kateřina Šedá celou řadu, a jejich prezentace proběhly jak v domácích tak zahraničních galeriích a institucích.

Jednou z posledních velkých aktivit je „Od nevidím do nevidím“. Akce, které je vymezena na pět let, a která byla zahájena v roce 2011 v londýnské Tate Modern / pod názvem From Morning Till Night /.

Jednalo se o konfrontaci života malé vesnice Bedřichovice u Brna a jedné z největších světových metropolí Londýna. Akce se konala v prostoru velikosti území Bedřichovic, promítnutého do prostoru Londýna 1:1 mezi budovou galerie Tate Modern a katedrálou Sv. Pavla. Projektu se přímo v Londýně zúčastnilo 80 obyvatel Bedřichovic. Ve vymezeném prostoru měli dělat to, co dělají ve svém běžném dni. Zametat, jezdit na kole, pracovat na zahradě, opalovat se, hrát si, zorganizovat hasičské cvičení a podobně. Vedle běžných aktivit využila autorka také toho, že mezi obyvateli Bedřichovic je učitelka angličtiny a kurátorka galerie. Obě pak připravily hodinu českého jazyka a prohlídku imaginárních Bedřichovic v prostoru Londýna. Zároveň se akce účastnilo 80 britských malířů, kteří malovali vesnici v londýnských reálech. Tomu předcházel úkol, kdy si tito malíři měli Bedřichovice doma nastudovat a zapamatovat podle fotografií. Londýňané pak mohli vidět malíře, kteří stojí celý den na pomyslných hranicích Bedřichovic a mají úkol – dívat se dovnitř obce a malovat – ne Londýn, který před sebou vidí, ale Bedřichovice, které znali jen z nastudovaných fotografií.

Na tuto akci se váže poslední velká výstava „Bedřichovice nad Temží“ v brněnské Moravské galerii, která ve svém přesném časovém vymezení od 3. 9. 2013 do 3. 9. 2014 sledovala podrobně jednu z částí akce v přímém přenosu /přeměna náměstí v Bedřichovicích /. Střídavě jak v Moravské galerii, tak Bedřichovicích po celý rok probíhala setkání a aktivity různého charakteru. Libretem tohoto díla – revitalizace návsi se stala akce Šedé v Tate Modern, která položila základ evokace zpětného pohybu z Londýna do Bedřichovic.

Kateřina Šedá /1977/ ukončila studia v roce 2005 na pražské AVU. Zrealizovala již nespočet výstav a projektů po celé Evropě i v zámoří. Má za sebou natočení několika filmů, jako například „Nic tam není“, či „Paniččino všechno“. Vedle již zmíněné ceny J. Chalupeckého obdržela řadu ocenění, včetně nejkrásnější knihy roku 2012.

První prezentace autorky na jihu Čech, kterou připravila pro Dům umění, stojí na životním příběhu

její druhé babičky Milady Šoukalové, která vypráví "pravdivou" pohádku své pravnučce a nazvala ji, stejně, jako se jmenuje výstava samotná – Normální život. 

Kateřina ji pojímá jako "historickou" expozici o normálním životě, v kterém se věci vyprávějí trošku jinak, než máme nyní možnost číst v současných učebnicích nebo vidíme v muzeích. Celá výstava je nakreslená a doprovozena babiččiným textem, který vtahuje diváka do jednoho "neobyčejně obyčejného" příběhu.