Julia Gryboś, Barbora Zentková – Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet

Autorská dvojice Julia Gryboś a Barbora Zentková se už nějakou dobu zabývají vztahem malby k jiným médiím. Již samotný název výstavy směřuje divákovou pozornost k problematice zasazení malířského – obrazového do prostředí, které nutí subjekt – diváka pozorovat viděné umělecké dílo v jeho komlexnosti. Dřívější práce autorek vycházela z diskurzivního předpokladu hledání přesahů a hranic média malby. Tím, čím byly tyto hranice vymezeny, určovaly charakter materie jednotlivých složek a dohromady navzájem podmíňovaly koncepci uměleckého díla. Z dnešního pohledu se autorky snaží vůči těmto kategorizacím typu „malba a její přesahy“ atd. vymezovat. Domnívají se totiž, že dnes je možné se na dílo dívat komplexně, aniž by mu bylo nutné přisuzovat tyto postkonceptuální definice. Posouvání a narušování hranic malby tedy není jejich cílem.
Intermedialita výrazu umožňuje autorkám dívat se na „věc“ jako na otevřenou vícepohledovou strukturu. Jejich záměrem je však tvořit jeden komplexní celek.

Výstava s názvem Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet je návodem k „zastavení“. Jedná se o kontinuální pokračování jejich předešlé práce, (například výstava Chvíle v Galerii OFF Format, 2015) ve které zvuk a obraz jako takový (video, malba, fotografie) vystupují jako rovnocenné formy. Ve své práci považují za zásadní pojmy jako obrazová plocha, hloubka malířského zobrazení a čas. Důležitým prvkem díla je také konkrétní prostor, do kterého je práce zasazena. Tento kontext vytváří další podobu díla. V tomto případě se k danému místu vztahuje zejména zvuková složka, která pochází přímo z prostoru galerie a skrze následnou postprodukci je návštěvníkovi prezentována jako výsledná hudební kompozice.

Prosklené protilehlé zdi Procházkové síně a částečně i strop poskytují dostatek denního světla, zároveň ale tyhle mohutné výlohy odvádějí divákovou pozornost a svádějí k únikům vnímání předkládaného díla. V návaznosti na tyto specifika umisťují autorky do prostoru galerie ohraničené pole, jakési teritorium, které tvoří rozměrná malířská zeď a protilehlý zdroj zvuku. Prostředí, které autorky pomocí médií vymezily, téměř monochromní velkoformátová malba a omamná repetitívní hudební stopa, vybízí diváka k delšímu setrvání „uvnitř“ díla. Absence narativních významů nutí diváka vytvořit naraci vlastní. Redukce forem je cestou k subjektivnímu prožitku. Vzniká tak vnitřní „situovaný“ prostor, který je ukotven v čase, tedy v prožitkové reprezentaci. Mohli bychom souhlasit s Theodorem Adornem a říci, že estetické „zdařilé“ umělecké dílo může být také filozoficko-společensky pravdivé a naopak. „Forma je již sedimentovaným obsahem“ dodává.