Joža Uprka (1861-1940): Evropan slováckého venkova

Nejčastějším přívlastkem soudobé společnosti je globalizovaná, což v
sobě nese určitou známku ztráty vlastní jedinečnosti v široce se
rozpínajícím světě. Občasný návrat či pohled k osobní či národní
identitě je jakýmsi smysluplným a nenásilným potvrzením tradic a
východisek, které umožňují v měnícím se světě dodat sebedůvěru a
jistotu.
Výstava moravského malíře a grafika Joži Uprky,
koncipovaná pro prostor Valdštejnské jízdárny Senátu České republiky, je
toho ideálním příkladem – i on ve své tvorbě spojoval modernost a
tradici, evropskou zkušenost a místní zvyklosti, „vysokou” a „nízkou”
kulturu. V tom je bytostně aktuální a na jeho tvorbě je tak možné
dokládat celou řadu otázek spjatých s naší moderní společností – od
sociokulturních až po ty vysoce estetické. Velký význam má tak vidět
jeho tvorbu v souvislostech převratného vývoje kultury a umění.
Joža
Uprka (1861-1940) se narodil v Kněždubu, v selské rodině, otec byl
rolník, ale také malíř samouk, což umožnilo oběma synům věnovat se
výtvarné dráze. Po pražských studiích pokračoval na Mnichovské akademii –
octl se tak ve víru velmi aktuálního dění; Mnichov byl výrazným centrem
nejen uměleckého světa. Po dalším zastavením se v Praze se v roce 1888
usadil zpět v rodném kraji, na Moravském Slovácku, který se stal
celoživotní inspirací, námětem a hlavním tématem jeho tvorby. Neúnavně
zachycoval motivy z každodenního života, práci, slavností, lidové zvyky,
soustředil se na zaznamenání folklorních prvků, zejména krojů a jejich
detailů. Podobně jako soudobě tvořící impresionisté se snažil řešit
otázky světla, atmosféry; barevná skvrna se stává výrazným vývarovým
prostředkem.
Na přelomu let 1892-1893 získal stipendium k pobytu v
Paříži, kde zároveň studoval díla starých mistrů a prolnul se se
současným uměleckým světem – tedy zejména se způsobem práce
impresionistů, k jejichž postupům intuitivně sám směřoval. Jeho plátno
„Pouť u svatého Antonínka” bylo na pařížském Salonu v roce 1893 oceněno
Mention honorable a získalo Uprkovi známost v zahraničním uměleckém
světě.
V dalších letech se soustředil na intenzivní malířskou
práci, do první světové války vznikají nejdůležitější díla, emotivně
ztvárňující prvky regionu, do které patří určitý typ hudby a slovesnosti
– Jízda králů (1897), Štěrkař (1895), Úvodnice z Velké (1897) aj. Vůbec
je možné v rámci moravského a slováckého regionu daleko více mluvit o
inspiraci lidovou kulturou, nejen ve výtvarném umění – zde je možné
připomenout proslulého Dušana Jurkoviče, ale zejména v hudbě – Leoš
Janáček aj. Proti tomu bylo umění v Čechách daleko více „zatíženo”
tradicí, která tento spontánní kontakt neumožňovala, Josef Suk, Antonín
Dvořák či malíř Antonín Slavíček podvědomě rozvíjejí cestu klasického,
vysokého umění.
V roce 1902 navštívil Uprku v ateliéru ve
Hroznové Lhotě francouzský sochař Auguste Rodin, doprovázený Zdenkou
Braunerovou a dalšími umělci. Tato pozoruhodná návštěva je známá z
líčení samotné Braunerové a patří k pozoruhodným dokladům intenzivního
zájmu o autentickou místní kulturu, srovnatelnou snad i s jejím dnešním
hledáním. Sám Uprka v cestě za lidovou kulturou a jejími paralelami
pracoval i na Slovensku a krátce i v Dubrovníku.
Tvorba Joži
Uprky zabírá v kontextu českého výtvarného umění významné postavení.
Vyvíjel se podobně jako další výtvarníci z generace 90. let 19. století,
s tím rozdílem, že byl mírně starší než malíři jako Antonín Slavíček,
František Hudeček, Otakar Lebeda a vnášel do malby i jiné požadavky než
nárok na modernost. Cílevědomé soustředění se na jedno téma bylo
paradoxně zároveň progresivní, ale svým způsobem omezující, zejména co
se týče pozdějšího hodnocení jeho tvorby, u které byla akcentována
„lidovost”, „národnost”, ale méně zkoumáno vlastní malířské provedení a
zejména zasazení do kontextu českého i evropského kontextu.

Kurátoři: Helena Musilová, Tomáš Vlček