“Hula hup” patří k proměnlivé kategorii soukromě praktikovaných mobilizačních imperativů, jejichž jediným smyslem je napřít síly, nebo zatnout zuby. Jinak řečeno, jde jen o privátní a netělesný ekvivalent kolektivního a tělesného “hej rup” ze stejnojmenného filmu Voskovce a Wericha.

 

Hula hup pronikl do mého osobního arzenálu sebe-komandujících a povzbuzujících hlášek v roce 2007 během mého stipendijního pobytu v Mnichově. Když si mě německý umělec (von Graffon) ob den dobíral stran mé prakticky nulové znalosti němčiny. Až jsem se při jedné z opakujících se situací chopil příležitosti a k vylepšení svých dodnes nulových znalostí němčiny, jej požádal o překlad slova obruč. Jeho ne-německy znějící odpověď hula hup nás oba tenkrát rozesmála. Nové obrazy a starou historku spojuje jen obruč a vždy staronová vizuální hra, s obkružující a z obrazu do obrazu prchající figurativní i nefigurativní linkou.