JOLANA HAVELKOVÁ – NEMLUV NA MNE TAK SLOŽITĚ

Tvorba Jolany Havelkové bývá řazena do kategorie umělecké fotografie, ale její vyjádření z tohoto rámce namnoze vybočuje. Pohybuje se od fotografie, mail-artu, až k experimentálním a konceptuálním projektům. Typickým rysem jejího autorského rukopisu je minimalismus, zároveň však tematická vícevrstevnatost. Příznačná je pro ni také obsahová i technická propracovanost. Často klade důraz na lineární pojetí, které se svých charakterem přibližuje grafické vizualitě.

Jolana Havelková  v prostorách Přesahy grafiky prezentuje tematické soubory od roku 2006 až do současnosti. Výstava je výsledkem výběru autorčiných sériových prací, které se převážně věnují charakteristickým ohniskům jejího zájmu, jako je místo, čas a paměť.

Část tvorby je úzce spojena s polabskou krajinou – např. cyklus krajina 06 (2006 – 2007), nebo s rodným městem Kolín –Návrh na změnu partitury (2005 – 2013).  Krajina 06 je deníkovým záznamem procházek po rovinatých pláních Polabí. Od původní představy vytvořit technicky dokonalé, analogové fotografie velkorysých formátů převážilo intuitivní rozhodnutí umělkyně pořídit záběry prostřednictvím optiky fotoaparátu mobilního telefonu. Záměr využít jistých nepřesností a nedokonalostí takto pořízených snímků přispěl k vytvoření působivě snivé a melancholické atmosféry krajiny s mlhavými konturami remízků, vzdálených staveb a siluet objektů.

Oproti tomu experimentální projekt Návrh na změnu partitury překračuje hranice jednoho uměleckého žánru. Jolana Havelková v něm opět zpracovává téma pro ni důležitého místa, v tomto případě města Kolín, a s ním spjaté tvorby hudebního skladatele a dirigenta Františka Kmocha. Vznikají tak přepracované notové zápisy Kmochových kompozic s dynamickými geometrickými grafémy nebo abstraktní strukturou se zbytky notace připomínající počítačové kódy. Jolana Havelková využila principu transformace notového zápisu do vlastního vizuálního i zvukového jazyka. Kromě pozměněné obrazové podoby vytvořila ve spolupráci se skladatelkou, hudebnicí a improvizátorkou Lucií Vítkovou interpretaci vzniklých partitur. Autorky se neomezily jen na nástrojové obsazení – foukací harmonika, akordeon. Akustické předměty a hudební nástroje (klavír, tympány, varhany), objevené v místech Kmochova působení, posloužily jako alternativní zvukový doplněk. V některých nahrávkách se například objevují také zvuky z prostředí, skladby tedy  částečně fungují jako hudební topografie.

Ve vystaveném triptychu Volání do lesa (2015 – 2018) s časovými podtituly deníkových zápisů propojuje autorka význam jí blízkého místa se svými poznámkami a introspektivními záznamy. V těchto dílech dochází k prolínání obou ústředních námětů – genia loci a osobního archívu paměti. Obdobně vyznívá i cyklus fotografií s kaligrafickou kresbou stop v poprašku sněhu na ledu První bruslení (2006 – 2008) nebo rozrastrované struktury komprimovaných fotoalb Možnosti paměti (2018).

Soubory Citlivá data (2012 – 2018) a Chaos II (2012 – 2018)jsou sice spojeny s lokacemi a dobou, ale ve zcela jiném koncepčním formátu. Mozaikovité obrazy Citlivá data složené z tři sta padesáti dvou časosběrných záběrů webových kamer upozorňují na ztrátu soukromí a intimity. Přeuspořádání světadílů v monumentálních montážích Chaos II podněcují naopak k zamyšlení nad dopadem stěhování národů, mísení kultur a náboženství. Taktéž fotogramNemluv na mne tak složitě (2015 – 2018), podle něhož byla celá výstava pojmenována, odkazuje ke komunikačním šumům a nejasnostem, komplikovanosti doby.

Jistý odklon od výše uvedených témat představuje fotografická kolekce Šperky (2015 – 2018). Prostřednictvím série „klenotů“ autorka objevuje krásu banality obalových materiálů. Reliéfní plastové obaly recyklátů znovu ožívají a v duchu ready-made nacházejí novou hodnotu i smysl, a to díky své znovu nabyté vybroušené estetice.

Výstavní expozice Nemluv na mne tak složitě je dokladem širokospektrého multimediálního záběru Jolany Havelkové, v němž se snoubí technologická pregnantnost s dlouhodobým soustředěním na zvolená témata.