Jolana Havelková – Citlivá data

Hranice mezi soukromým a veřejným se stávají čím dál tím nejasnější. S osobními údaji se obchoduje, zvyšuje se množství více či méně skrytých kamer snímajících pohyb a chování lidí a mnozí své soukromí dobrovolně sdílejí na facebooku. Soubor Jolany Havelkové Citlivá data na  tuto situaci volně reaguje, avšak způsobem daleko subtilnějším  a nejednoznačnějším, než aby ji bylo možné označit jen jako sociálně kritickou nebo naopak voyeurskou.

Jolana Havelková vyhledává nainstalované kamery, které snímají nejrozmanitější místa v krajině, v městech či na venkově – ta frekventovaná, ale i ta, kde se dlouhé hodiny a dny kromě střídání světla a tmy příliš neděje. Kamerový systém průběžně produkuje dlouhé série snímků z různých dob dne, noci a ročních období – a právě do jeho hledáčku se Jolana Havelková snaží dostat a z něj následně snímky apropriuje. Výsledné fotografické obrazy, které autorka komponuje do vertikálních pásů sestávající ze stovek drobných snímků ve velikosti kinofilmu, jsou vizuálně mimořádně působivé. Z dálky připomínají abstraktní hru barev, světel a stínů, při bližším pohledu však lze v mozaice rozeznat konkrétní lokace (s lidmi i bez lidí) stejně jako samotnou autorku.

Jolanu Havelkovou však spíše než vizuální rozměr této obrazové struktury, kterou vytváří z upraveného záznamu systematicky zachycujícího vybrané místo po dobu dvaceti čtyř hodin, zajímá rovina osobní, avšak rovněž politická: jak se naše existence může stát veřejným „majetkem“ a jak lze monitoring zneužít. Zajímají ji ale také technické chyby v systému a podmínky, které dokonalost záznamu a jeho využitelnost narušují – například změny počasí. Obrací tak na ruby samotnou podstatu skrytých kamer. Namísto toho, aby nás tato všudypřítomná „oka“ jen nepozorovaně sledovala a narušovala naše právo na soukromí, jsou rovněž sledována; obrazy uložené v jejich digitální paměti jsou zcizeny a přetvořeny s cílem znejistit jejich nadvládu a suverenitu. Fotografie ze souboru Citlivá data, který – podobně jako časosběrné filmové dokumenty – vznikal po dobu několika let (od roku 2010), oscilují mezi věcným, dokumentárním záznamem, krajinářskou a městskou fotografií a experimentálním autoportrétem. Pro výstavu v Ateliéru Josefa Sudka byly vybrány práce z let 2012–2017.

Martina Pachmanová, kurátorka výstavy