Jiří Thýn – Motýl naděje
Pro vizuálního umělce Jiřího Thýna je primárním vyjadřovacím prostředkem fotografie. Médium ovšem neustále zkoumá, analyzuje a přehodnocuje, často jak v konceptuální, tak v intuitivnější rovině. Fotografické soubory se vždy dotýkají témat, která jsou pro něj osobně aktuální. V dřívějších cyklech například pracoval s odkazem významných postav sochařství minulého století, kdy dané sochařské dílo užíval jako předlohu či výchozí bod pro testování hranic fotografie. Skrze ně zkoumal motiv prostoru a abstrakce. Jindy do fotografií maluje, přidává text, chirurgicky do nich řeže, vrství materiály atd. V posledních souborech děl (Love Life a Ugly Now) pokračuje v odklonu od konceptuálních principů a zaměřuje se na bezprostřední emoce, na schopnost otisknout momentální náladu skrze automatické uvolněné gesto do digitálního obrazu. Spojením a propojením nechává vzniknout novým vizuálním vzorcům zachycujícím pocity ze žité skutečnosti.
Práce s fotografickým obrazovým materiálem, převzatým nebo autorským, je pro něj dlouhotrvající soustředěnou cestou, kdy do svého myšlenkového terénu vkládá jednotlivé vizuální podněty. Ty nadále rozkládá, upravuje, vede s nimi dialog a v přepracované formě prezentuje. Nástroje pro úpravu fotografií v počítačových programech, které Thýn záměrně používá proti jejich funkci, mu dávají možnost vnést do fotografického světa neočekávaný moment, jenž je bezprostřední reakcí na autorovo vnitřní rozpoložení. Nejnovější Thýnovy práce mohou v atmosféře větší instalace vyznívat tíživě, jelikož jeho momentální pocity a nálady jsou často ovlivněné globálními problémy. Spíše než aby byly otisky skutečnosti, jsou její individuální reflexí. Nepřináší nám odpovědi, ale konfrontuje, podněcuje a otevírá možnosti jiného náhledu.
Instalace v ústeckém Domě umění je tvořena lightboxy, velkoformátovými fotografiemi, fotografiemi na skle a videem. Mísí se zde převzaté a upravené fotografie s autorskou digitální kresbou, zcela konkrétní výjevy s těmi abstrahovanými. Thýn do jednoho výsledného obrazu spojuje na první pohled rozdílné scény, které si ale po hlubším zkoumání dotýkají podobných otázek. Nesení bezvládného těla, kudlanka požírající motýla, zvídavý dotek do otevřené rány, nekonečno, plameny, erupce, strach. V pomalém plynutí velké masy ledovcové vody tak můžeme přemýšlet: Má naděje svou konečnost?
